1.album  DISCO !

                        NENÍ DISCO JAKO DISCO

Pražská skupina OK Band působí na hudební scéně od počátku osmdesátých let a zakrátko po svém vzniku našla osobitou formuli pro svou hudební produkci, i když nahrávky na dosud vydaných malých deskách se od sebe dost odlišují, pokud jde o styl, zvuk OK Bandu a výrazové prostředky, jichž soubor využívá, jsou natolik charakteristické, že podle nich soubor bezpečně identifikujete v nejrůznějších stylových polohách. Ostatně to, co bylo řečeno o snímcích na singlech, platí i o prvním albu a kazetě OK Bandu nazvaném s notnou dávkou nadsázky Disco jak se zdá, tvůrcům alba nešlo o to vytvořit stylově jednotnou desku, ale spíše demonstrovat jak široce chápe OK Band současný rock a jakými způsoby přispívá k českému rockovému dění.
Kromě členů skupiny (hned od vzniku souboru zůstavající v anonymitě, takže pro soubor je vlastně určující tvůrčí potence Vladimíra
Kočandrleho a Ladislava Vostárka, obsazení může být proměnlivé) se na albu, které vzniklo v supraphonském Mozarteu v rozmezí června až září loňského roku, podílel i mužský sbor, dále řada mladých posluchačů pražské konzervatoře a v jedné nahrávce hostují členové tria Turbo, jinak dramaturgická skladba alba je značně pestrá, najdeme zde snímky k tanci i k poslechu a vlastně písničky pro různé věkové kategorie posluchačů. Hned úvodní skladba - Chtěla bych se jednou mít jako náš pes je vlastně písnička pro děti vytvořená na principech technopopu, další v pořadí - Na křídlech snů - je jakýsi elektronický hlavní proud, písnička - Kdo ty barvy určil? je svým způsobem impresionistická zvuková koláž, Elixír lásky kombinuje prvky elektronického disca s názvuky těžkého kovu, zatímco Představy využívají v lyrické poloze postupy asijské hudby a závěrečná kompozice první strany alba nazvaná Nezavěšujte je zvukovou groteskou s momenty latinsko-americké hudební kultury. Druhou stranu desky otevírá melodie Nech to být inspirovaná vlnou novoromantismu, skladba Rytmus srdce dokonale odpovídá svému názvu, UFO nad rybníkem je nová verze zatím zřejmě nejúspěšnější nahrávky OK Bandu, Podoby vycházejí z postupů varhanní hudby a závěrečné Poselství je možno zařadit do kategorie osobitých zvukových experimentů .
OK Band je skupina, která funkčně vyžívá nejmodernějších hudebních ,aparátů' - syntetické zvuky, automatické bicí a výrazný vokální projev zpěvačky Marcely se mísí do podoby, kterou není možno v žádném případě přeslechnout.

Gramorevue 1985  mis

 2.album  Tvůj čas přichází

  Karel Svoboda mě nepřestává překvapovat. To, že je taky "plný energie" těch zhruba dvacet pět let, co se známe, by samo o sobě asi nestačílo k tomu, aby se ze studenta stomatologie a aktivního hráče v různých kapelách stal skladatel evropského formátu. K tomu je třeba mít talent, být v pravý čas na pravém místě s pravými věcmi, nespokojit se s dosaženým a hlavně mít touhu pořád něco zkoušet. Jeho úspěchy je zbytečné vypočítávat. Jsou notoricky známé spousta hitů pro naše i zahraniční zpěváky, mnoho hodin hudby k filmům a televizním seriálům (naposledy ke Včelce Máje) mluví samo za sebe.
Nedávno mě Karel Svoboda znovu překvapil, a to pořádně. Čtyřikrát se podepsal na nové album OK bandu - Tvůj čas přichází, a dlužno říci, že šťastně. Písničky jsou skutečně nápadité, mají "světový" zvuk, aniž by ztratily specifický autorův rukopis. Líbí se posluchačům a zároveň i kritikům, což se tak často nestává. Vedoucí OK bandu Vladimír Kočandrle měl správný čich, když se na Svobodu obrátil. Písničky Tajný kód a Pár slov a dost to dosvědčují. Kočandrle patří zřejmě také do rodu "hledačů". Inovoval obsazení, kde kromě mnoha syntezátoru hrají dvě "klasické" houslistky a protrhl konečně stejně už dávno neanonymní anonymitu značky OK band. Došlo mu jistě, že veřejné tajemství automaticky ztrácí vůni tajemství. Deska je opět zvukově dokonalá.
Stejně dokonalá je zpěvačka Marcela Březinová, o které se domnívám, že patří k tomu nejlepšímu, co na naší scéně máme. Jedině, co mi trochu vadí, jsou texty. Mám rád jednotu formy a obsahu, a jestliže skupina věnuje takovou péči dokonalosti hudební stránky, měla by textová část být odpovídající. Není-li tomu tak, je to jen škoda pro nové album OK bandu. Možná příště. Autorkou fotografií a designu obalu desky je Daniela Antalovská. Patří ji potlesk za dobře odvedenou práci, jako ostatně patří celému albu.

autor neznámý 1986

 3.album    Stala se nějaká chyba

Kontraverzní fenomén OK Band vydal třetí plod. Je jím album, na jehož konto jsme už v Me 4/87 avízovali, že by mělo překvapit a do značné míry vymezit prostory, kam se chce skupina ubírat poté, co bez halasu, ale důrazně vykročila z komerčního kolbiště. Je známo, že revoluce se obyčejně konají nečekaně, ale i logicky a v návaznosti na předchozí vývoj. Tak ani zde, na třetí desce OK Bandu není zcela pusto po "výdobytcích", jichž se skupina dobrala během posledních let. Je to dáno i poměrně dlouhou dobou tvorby materiálu alba, a tedy pozorovatelným vývojem uvnitř daného opusu. Je však cenné, že oněch negativ, zděděných z časů singlové nadprodukce, je podstatně méně než pozitiv, naznačujících další cestu.

Celé album by se dalo chápat a pravděpodobně tak bylo i zamýšleno, jako dokument o katarzi, přerodu a sebeuvědomění. Linie, vedoucí od suverenity přes kolísavou nejistotu po relativizující hledání nových hodnot, je zřetelná ve výběru, trochu méně už v řazení písní. Rovněž textová stránka věci není úplně bez rozporů. Tím hlavním je dvojautorství. Zatímco V. Kočandrle poměrně jednoznačně konverguje k světonázorové výpovědi, J. Vondrášek ve svých třech titulech ulpívá na průhledných a ne právě výbojných tématech a formách. Celistvěji vyhlíží hudební náplň, oděná do nečekaně rockového kabátu, jednolitá, tedy stylová. Většina titulů je postavena na kytarovém rifu, na nějž se postupně nabalují efektní aranžérské vrstvy ( patrné je to např. v Holce z Akapulka, kde celkem běžná melodie "obrůstá" barokními smyčci, vibrafonovým rejstříkem syntezátoru a knopflerovským barvením kytary). Jinde ale píseň nezachrání ani saxofon a flétna (Uplynulá sezóna - obraz vskutku minulých věcí OK Bandu). Rozporným způsobem se na albu podílel K. Svoboda. Složil dvě skladby, z nichž jedna (Ples upírů) svým faitfullovským laděním patří k vrcholům a druhé [Nechci zpívat zas jen o lásce) je jen průměrná akordovka bez výraznějšího nápadu. Asi nejlíp a to po všech stránkách, vycházejí vedle Deváté od Bacha a titulní Stala se nějaká chyba, dvě pomalejší písně: Pan Nikdo a Fata morgana. Obě přinášejí apokalyptuzující obraz borcení nejistých jistot a jejich nahrazení střízlivějším viděním světa.

Souběžně s tímto albem vznikly i nové singly OK Bandu, z nichž je zřejmé, že skupina hodlá vyjít právě tímto směrem, což ji slouží ke cti - a co víc - vyřadí ji to definitivně ze zaběhlé šarže "nejsilnějšího z průměrných a nejprůměrnějšího ze silných".

Melodie 1987   autor Petr Žantovský

4.album  Slavnost na zámku

 Nejsem kladný hrdina

"Nezajímá mě to, co by snad mohlo být, když to vyvrací to, co pak skutečně je. Spoustu věcí nevím. Ale jediné , co vím, je, že nejsem kladný hrdina. Je to totiž nebezpečná lež," říká Vladimír Kočandrle, hudebník, textař, vedoucí skupiny OK Band. Můžeme ho klidně vzít za slovo. Úlohu svatého "klaďase" nikdy nehrál. Kolem jeho tvorby se spíš po léta rojila řada otazníků více či méně oprávněných. OK Band začínal v dřevních dobách nové vlny začátku osmé dekády jako předkapela Pražského Výběru, proslul jako představitel chladně industriální muziky se slušným textovým zařízením, pohybujícím se v neméně chladném, odcizeném světě samoty. Pak ale nastal čas žní, první dvě LP desky (Disco a Tvůj čas přichází). Třetí album, Stala se nějaká chyba, věrno svému titulu, je do značné míry sebezpytným účtováním s předchozí kariérou. Zároveň je přechodem k - věřme již trvalé dospělosti tvůrčí i filozofické.
Jejím základním kamenem je LP Slavnost na zámku. Anglická, částečně pozměněná verze pod titulem The Castle je připravena k distribuci, kazeta vychází v těchto dnech, deska sama zhruba v květnu.
Album přinese devět skladeb (některé známe už ze singlových verzí, například Zámek nebo Cizinec) vesměs z dílny V. Kočandrleho, ve dvou případech (Sochy, Mrtví) jde o překvapivé zhudebnění  "prozaických" básní M. Holuba. OK Band na desce dospěl k svému prozatímnímu vrcholu, pracuje s údernými texty a vynálezavými aranžemi. Jak ale vyplývá z nejnovějších SP desek skupiny (Ze starého letopisu, Na řetízkovém kolotoči), skupina nehodlá setrvat na dosažené metě, chápe ji jako prolog k věcem příštím.

Mladá fronta 1989 (pš)

      5.album     Ornament osudu

Fakt, že se skupina dala opět dohromady, jistě potěšil mnohého z bývalých fanoušků. Radost nad obnovením OK Bandu ale poměrně rychle vyprchává. Přesněji mizí hned po prvním poslechu albové novinky.
Nevadí ani tolik, že většinu obsahu desky zabírají pouze nové verze letitých hitů. Problematická je však jejich podoba, která písničky ve většině případů zcela degradovala.
Z kdysi kvalitních skladeb se tak staly tuctové záležitosti. Jedinou, která si dokázala zachovat svou tvář, zůstala slavná Žižkovská zeď. Z novinek pak zaujme pouze úvodní Snad za to může láska. To je ale hrozně málo.
Nic na této skutečnosti nemění ani solidně zpracovaná multimediální část disku. Návrat OK Bandu na hudební scénu tak patří mezi velká zklamání. Pochybnosti o smyslu reinkarnace skupiny alespoň částečně zahání zpěv Marcely Březinové. Je skutečně zvIáštní, proč se majitelka nesporně kvalitního hlasu nachází prakticky nepřetržitě na vedlejší koleji domácího popu.

 Stereo 2000  Michal Teubner

         6.album      Za škvírou

 

OK Band. Legenda české hudební scény. Má za sebou dvě alba a asi nikdo nečekal nic nového, při vytíženosti Vladimíra Kočandrleho...Ale všechno je jinak. Jmenuje se to Za škvírou.

Na první poslech nic moc. Na druhej poslech nic moc. Na třetí poslech kladnější reakce...nynější situace - dobrovolné poslouchání a kladný vztah. OK.

Jasným poznávacím znamením OK Bandu je Marcela Březinová. Pořád jí to zpívá. Její charakteristický hlas je asi hlavním modulačním faktorem hudby OK Bandu. Zazpívá si i Vladimír, to už sice trošku sice kulhá, ale text je přece jenom osobnějšího a humornějšího rázu. Celé album zní hodně vyrovnaně, hráčsky více než dotažené. Sem tam to smrdí novou vlnou, ale z té lepší stránky.

OK Band jsem bohužel zažil pouze na vinylu, koncert jsem viděl pouze v televizi. Deska Za škvírou je podle mne logickým pokračováním kapely se všemi syntezátory a mašinkami. A výbornými texty. Nutí člověka přemýšlet. To se v dnešní době jen tak nevidí. Občas člověk slyší zejména jazzové postupy, občas si připadá jako v syntezátorové škole v osmdesátých letech. Toto prolínaní ale činí tuto desku velmi zajímavou a zvláštní.

Sympatický je přístup, jak k vydání desky došlo. Monitor má tuto desku jen pod licencí a celou si ji zaplatila kapela. To je slušný přístup šéfa firmy.

 Jirka, 03.01.02

Nová vlna se starým obsahem? Nebo naopak?

OK Band, který v polovině 80. let bodoval v rámci české nové vlny, se představuje s novou deskou "Za škvírou", která vychází rok po comebackovém albu "Ornament osudu". Na rozdíl od něj obsahuje aktuální album pouze novinky a nikoliv předělávky starých skladeb. Videoklip k první singlu "Někdy jsem down" jste mohli vidět v exkluzivní premiéře zde na MusicServeru, nyní si můžete přečíst recenzi celé desky.

Chceme mít z hraní dobrý pocit

 Skupina OK Band, která oslavila už dvacet let od svého založení, nedávno vydala nové album "Za škvírou". Nejen o něm, ale především o skupině samotné a jejich vztahu k hudbě jsme si povídali s hlavou skupiny Vladimírem Kočandrlem a bubeníkem Pavlem Skalou.

OK Band patřil nejprve počátkem osmdesátých let ke klasickým zástupcům české nové vlny, poté se stal propagátorem elektronické cesty a po odchodu zpěvačky Marcely Březinové produkoval eklektický a inteligentní pop. Pak se odmlčel. Před časem se opět, i když naprosto nenápadně, objevil na scéně s deskou "Ornament osudu" a nedávno vydal další album "Za škvírou" (recenzi najdete tady). O ní, ale i o současnosti skupiny samotné, jsme v jedné pražské čajovně rozmlouvali s hlavou souboru Vladimírem Kočandrlem a bubeníkem Pavlem Skalou. Docela jste mě překvapili s tím, že jste určili jako místo srazu čajovnu. To se docela vymyká představě o rock'n'popových hudebnících, žijících zhýralým životem.

VK: (s pobaveným úsměvem) není tady zakouřeno a mají tu dobrý čaj...

PS: Možná je to tím, že jsme o trochu starší. Jako kapele nám už bylo dvacet. A každý se vyvíjí. Stejně jako se vyvíjíš ve vkusu co se týče filmů, knížek a ženských, tak se vyvíjíš i v přístupu k životu. Dneska už se snažíme všechno dělat, aby to bylo v klidu - ne, že bysme nepili alkohol, ale...
VK: ...není děsivější představa, než sedět v noci v nějakém klubu, ve kterém se nedá dejchat a ve kterém je takový bordel, že i když na sebe budeme křičet, nebudeme se slyšet. Tady jsou docela příjemní lidé, vaří tu dobrý čaj, tak proč ne tady?

Pojďme k tématu. OK Band se před časem vrátil na scénu po docela dlouhé pauze, a to rovnou tím, že vydal desku a pak se teprve začal objevovat koncertně. Co vlastně bylo impulsem k tomu comebacku ? 

VK: Loni zjara jsme vydali desku, kterou jsme dávali dohromady hlavně my dva s Marcelou "Ornament osudu". To slovo "osud" v názvu mi teď pěkně leze krkem, kdybychom jí dávali znovu dohromady, byl by to určitě jen "Ornament". Ale to je celkem jedno. V průběhu práce na téhle desce se k nám připojil kytarista Tonda Manda. Byly na ní hlavně předělané staré věci a pár novinek k tomu. Třeba singl "Snad za to může láska", který byl dost úspěšný.

Dobře, vznikla deska, ale ta mohla být klidně jen připomenutím. Jak se objevila myšlenka regulérního návratu ? 

VK: Každá kapela by měla normálně hrát. Po vydání "Ornamentu" jsme párkrát zkoušeli vystupovat na halfplaybacky někde na diskotékách, ale to fakt není ono. Jenže v té době jsme se teprve hledali. A pak jsem jednoho dne zavolal Pavlovi.

Celkem se ví, co jste po celou tu dobu neexistence OK Bandu dělali vy dva i Marcela Březinová, ale co třeba váš kytarista Tonda Manda? O tom vůbec nic slyšet nebylo...

VK: Já ti řeknu, co dělal předtím, než s náma začal původně hrát v roce 1980. Žil částečně v rouře. Pracoval v ČKD, kde seděl před hromadou šrotu vybaven červeným tlačítkem, který měl stlačit v případě, že by ten šrot padal. To byla celá jeho práce.
PS: Takové živé čidlo.
VK: A on zjistil, že to nikdy nepadá. Takže si našel rouru, do té si dal deku a polštář, vždycky přišel, odpíchnul kartu u píchaček, šel spát, měl tam budíka, vzbudil se na konci šichty a šel zas domů. Takže možná v tom mezidobí to měl nějak podobně. A snad prodával nějaký rybičky...

Teď se ovšem nemůžu neobrátit na Pavla. Bylo řečeno, že k současné sestavě jsi přibyl později. Co způsobilo, že ses rozhodl k OK Bandu, po všech těch tvých minulých působeních - od Luboše Pospíšila a Ivana Hlase, přes Žentour, až po punkové Prohrála v kartách - zase vrátit?

PS: To je taková zvláštní věc. Já jsem samozřejmě "Ornament" slyšel a říkal jsem si, že je to docela dobrý, ale že by bylo možná zajímavý s tím zkusit něco dál. Upřímně řečeno se mi některý písničky, tak jak jsou tam udělaný, moc nelíbí. Vždycky jsem si myslel, že Marcela je dobrá zpěvačka, která těmi svými zvláštními cestami jen nikdy nedošla tam, kam dojít mohla, ale vždycky se mi s ní hrálo bezvadně. Ona má přirozený talent od boha. Je schopná ve studiu nazpívat z fleku písničku, kterou my předtím děláme dva měsíce. Navíc mám pocit, že si docela rozumíme s Vláďou, co se týče názorů na muziku. V okamžiku, kdy jsme si vyjasnili, že by ta spolupráce neměla být o tom, že vydáme desku a budeme se modlit, že vyděláme peníze, mě to začalo vážně zajímat. Takováhle výchozí pozice snad nebyla v žádné kapele, se kterou jsem hrál předtím. To jest dělat tu muziku prostě tak, jak ji cítíš.
VK: Pavel to řekl, myslím, dost přesně. Naším prvotním cílem není něco, co se bude optimálně hodit třeba do rozhlasových dramaturgií nebo já nevím kam. Naším prvotním cílem je udělat něco, pod co máme chuť se podepsat, co nám připadá jako zajímavá hudba. Prostě natočit dobrou desku.
PS: ...nebo se tomu alespoň maximálně přiblížit.
VK: Jasně, všechno se dá udělat líp. A jsme taky hrozně rádi, když se to někomu líbí, ale to už je jiná věc. Oba se v popmusic už nějaký čas pohybujeme, nejsme sice vševědi, ale už jsme si stačili všimnout, jak je to s takzvaným úspěchem. Že je to souhra nejrůznějších, často bizarních okolností. Rozhodně ne něco, co by mělo jednoho připravit o zbytky zdravého rozumu. Jeden den je a druhý den není. Ale to uspokojení z práce musíš mít hlavně ty a musí přetrvat. Musíš dělat hudbu, která tobě připadá, že pro tebe není nesmyslně vyhozený čas. A když to někoho dalšího zajímá, je to skvělý.

Souvisí s tím i to, že comeback OK Bandu neprovázel žádný mediální boom? Žádné tuny informací o návratu legendy osmdesátých let, blablabla ?

VK: Tohle jsme neměli tak úplně ujasněné, když vyšel "Ornament". Když se teď na to zpětně koukáme, přijde nám dost věcí, co tehdy vyšlo, zbytečných. Jakoby bez obsahu. A tomu jsme se u alba "Za škvírou" snažili za každou cenu vyhnout. A navíc, čím víc něco nafoukneš, tím víc to potom splaskne. Lepší je prezentovat věc samotnou, nemaskovat nic pomocí nějaké idiotské image. Navíc v situaci, ve který s Pavlem profesionálně jsme, se najde fůra lidí, která nám ráda dá s radostí lecos sežrat.
PS: Jakýkoliv nadstandardní úsilí se vrátí jako bumerang. A dělat něco s lidmi, který tvoje hudba vlastně vůbec nezajímá, je divný.
VK: Občas zažiješ absurdní situace. Při promu k minulé desce - to nikdy nezapomenu - jsme zavítali do Rádia Morava. Moderátor si evidentně několik vteřin předtím přečetl, kdože mu to tam vlastně přijde, vzal nás rovnou do živého vysílání a položil nám otázku: "No tak dobrý den, OK Band - co jste nám sem přivezli?" Na to se dá odpovědět tak leda "h..." (smích). Promotion by mělo být jako ta hudba, sdělení nějaké informace.
PS: Možná bych předešel i tomu sdělení informace. Člověk zjistí, že první, co by vlastně chtěl, aby mu lidi věřili, je, že jim chce něco sdělit. Že to není jen proto, že vyšla deska a on by z ní chtěl mít nějaký prachy.
VK: Ale není to o tom, že bychom byli apriori proti penězům... (smích)

Když máte v tomhle jasno, máte ujasněné i to, jak tedy novou desku prezentovat ?  Stanovili jste si nějaké hranice, kam ještě ano a kam už ne ? 

VK: Chceme hrát živě. Nechceme hrát ani na halfplayback, ani na playback...
PS (se zřetelnou ironií): Ano, to jsme si již vyzkoušeli, bylo to móóóc hezký...
VK: To znamená, že nemůžeme hrát na diskotékách...
PS: ...protože to je zoufalství...
VK: ...protože se to tam nehodí. Pokud bude pro to vhodná situace, tak bychom se rádi podívali příští rok na pár festivalů. Od jara, až ta deska vejde běžným procesem ve známost, bychom chtěli objet nějaké kluby. Živý hraní je důležitý. Když jsme tu desku točili, tak to, co jsme po těch deset měsíců dělali, vznikalo úplně přirozeným způsobem. Stejně tak teď chceme, aby se ty skladby, i když budou na koncertech vypadat trochu jinak, hrály přirozeně, aby získaly nějaký další rozměr.
PS: Bude tam méně elektroniky, aby se nemuselo pořád něco vypínat, zapínat a podle něčeho se držet. Zkrátka aby ta hodina a půl, dvě hodiny, tak nějak samozřejmě plynuly.

To mi připadne docela zajímavé konstatování od kapely, která tady v osmdesátých letech byla průkopníkem elektronické cesty a jako jedna z prvních více používala automatického bubeníka...

VK: Jenže momentálně hrajeme ve složení, které předcházelo těm automatům, a nesmíš zapomenout, že v té době nám bylo kolem dvaceti. To děláš tohle, pak támhleto, pak ti někdo poradí, abys zkusil tohle, pak už nevíš. Až později zjistíš, že je to všechno jedno, že nejlepší je dělat to, co ti přijde na mysl. A musíš se bavit !  Hudba má být zábavná !  Tím nechci říct, že musí být nutně k popukání - i King Crimson jsou nakonec svým způsobem zábavní a není to ani Maxim Turbulenc ani Děda Mládek.

Jaký vůbec máte názor na tyhle produkty dnešní doby, ať už to jsou všudypřítomné revivaly nebo taneční úpravy notoricky známých písniček ?  Bavili jste se třeba v kapele o možnosti udělat nějakou coververzi ? 

PS: Ne, vůbec. Tahle kapela byla vždycky postavena na své tvorbě, a tak to taky zůstane. Nikdy to nebude tak, že protože nemáme co hrát, vypůjčíme si od někoho písničku, protože nás baví... Což je sice fajn, ale ne pro model týhle kapely.
VK: My se ale vůbec netváříme, že na nás nic nemá vliv. Jen nechcem hrát převzatý věci, ale ani něco od někoho vědomě obšlehnout. Přišlo by mi, že jsem tomu někomu něco ukradl a netěšilo by mě to. A co se týče těch revivalů - to jsou všechno marketingová cvičení. Prostě existuje poptávka po nějakém druhu zboží, tak ho někdo vyrobí. To nemá se skutečnou tvorbou nic společného, to je nasycování poptávky po zboží. Existuje poptávka po kovbojské vypalovačce, pod kterou hrají houseové bicí. Tak ji někdo udělá a to je celé.
PS: Teď jsem viděl minulý týden film "Moulin Rouge". Já nemám rád muzikály, ale tohle je muzikál složený ze samých coververzí. Tam semelou všechno - od Nirvany, přes U2 až po Eltona Johna. Ten režisér si z toho prostě udělal pr..l. Vždyť posledních deset let tu nikdo nedělá nic jiného než coververze. A někteří, mám dojem, už dělají coververze sebe sama. Prostě žádná skvělá muzika na přelomu tisíciletí, všichni dělají covery, aby měli ten singl, který by rádia hrála. Pojďme zpátky k desce. Překvapilo mě, že se na ní podílel DJ Neo. To není zrovna mediální hvězda - jak jste na něj přišli?

VK: Měl jsem několik tipů na lidi, kteří se zabývají remixy, a jednou jsem někde seděl s Karlem Knechtlem ze Sony a on mi říkal, že Neo je skvělý. Tak jsem mu zavolal a on to udělal dobře. Ale není to něco, co by nějak určovalo tu desku. Teď třeba budem na dalších remixech spolupracovat i s jinými. Ale je to zajímavý a hlavně šikovný člověk.
PS: My jsme ani nějak prvoplánově nechtěli remix, protože se to teď tak dělá, ale spíš proto, že to je další úhel pohledu. Je to strašně zajímavý, když dokončíš písničku, máš pocit, že je hotová, a někdo to vezme a podívá se na to z jiné strany, protože je o patnáct, dvacet let mladší.
VK: Ale nechceme být upíři. Nechceme si do skupiny nasadit dva dvacetiletý, který to budou aranžovat, a pak se budeme tvářit děsně moderně. Je nám čtyřicet. Můžeme dělat současnou muziku, ale nemůžeme být stylově, intelektuálně a emocionálně na úrovni dvacetiletých.
PS: Když máš v hlavě dvacet let muziky, nemůžeš být taky úplně nezatíženej. Ale když jsme dělali tu desku, říkali jsme si, že by měla být pestrá, pestřejší než "Ornament", který je svou zvukovou podobou až příliš vyhraněný. Tady jsme chtěli, aby to bylo širší. A už jsem slyšel i takové názory, že tam hraje každou písničku jiná kapela (smích). Mě to baví víc, přistupovat k muzice bez předsudků. Nejen tak, že když jsme Rolling Stones, máme k dispozici dvě kytary, basu, bubny a Jaggera...
VK: Opakem je takový David Bowie. Střídá celou svou kariéru nejrůznější styly, ale když si sedneš a zahraješ si to na kytaru, jsou to v podstatě pořád ty samý písničky. Přitom jednou to je lízlý německou alternativou z konce sedmdesátých let, podruhý americkým funky. Podle toho, jaké má zrovna spolupracovníky. Někdy mám pocit, že to rozpětí až trochu přehání. On asi tak trochu tím upírem je. Ale je skvělej. A naše deska je, já se to slovo nebojím říct - asi je eklektická. Jsou tam na sebe naroubované velmi odlišné zvukové modely. Líbí se nám St. Germain, Moby i staří Stranglers.
PS: Jinak. Kdybychom na to tak nespěchali, budeme ještě rok sedět, od každé písničky uděláme ještě dvě, tři aranže, a pak budeme dva měsíce sedět a poslouchat, která zrovna by na desce měla být. Slyšel jsem, že třeba Peter Gabriel dělá od každé písničky tři až pět aranží. Což je úžasný. Jenže my nemáme čas se každým nápadem zabývat tak dlouho.
VK: A navíc, jednoho dne toho musíš nechat nebo zjistíš, že už točíš jinou desku.
PS: Vždycky jsou dva póly - jestli to má být promyšlené a propracované, nebo jestli má být zachycené to "Teď". Na závěr tradiční dotaz, vzhledem k tomu, kam je tento rozhovor. Jaký je váš vztah k internetu jako médiu. Čtete MusicServer nebo jiná hudební nepapírová periodika?

VK: MusicServer čtu, i kdybych nechtěl (smích), protože mě na něj odkazují různé spolupracovnice ve firmě. Ne, zajímá mě to a je to asi logické - je to nové médium, které má docela dobré výsledky. A internet... Vzhledem k tomu, že se oba pohybujeme v hudební branži, používáme ho denně. Máme teď i nové webové stránky. Design vychází z obalu alba "Za škvírou", který jsem dělal společně se dvěma mladými výtvarníky z Brna, jmenují se Tomáš Tuč a Michal Bečka. Tomáš třeba dělal obal poslední desky Here, který se mi hrozně líbí, a proto jsme ho i oslovili. Chceme, aby tam byly aktuální informace, něco z minulosti, vzorky nahrávek, fotky na stažení a kontakty, ale aby se tam postupně objevovaly i materiály, které nejsou jinde k dosažení. Nechcem tam dávat tuny veteše typu, co rádi jíme a podobně. Ale třeba jsme kdysi dávno dělali s Jardou Riedelem rozhovor, který jsme dělali několik let, a který byl nakonec tak rozsáhlý, že nešel nikde otisknout. Tak ten by se tam třeba mohl objevit...
PS: Já hlavně vždycky něco na internetu hledám, až zjistím, že jsem někde úplně jinde a že jsem úplně zapomněl, co vlastně hledám. Ale vážně. Už jsme se bavili o tom, jak budem dělat další desku. Zjistili jsme, že spoustu času ušetříme tím, že já budu mít doma počítač se stejným programem, jako má Vláďa. Já si své věci, programy rytmiky a podobně, budu dělat doma a nebudu muset ten čas trávit u Vládi ve studiu a žrát mu jeho čas, kdy on si dělá zase svoje. Pak si to po síti vyměníme. Internet je prostě prostředek komunikace.

 19.11.2001  Antonín Kocábek

8.album         Mixle v pixle

Remixová deska "Mixle v pixle!" skupiny OK Band je jakýmsi logickým pokračováním návratu táhle trojice na českou hudební scénu. A věřte nebo ne, kolekce obsahující osm z alba "Za škvírou" přemíchaných kousků nezní vůbec špatně. Více v naší dnešní recenzi.

Skladby: Kapky měly dlouho chvíli (Bullerbyne remix) - Luboš Mikula (Bullerbyne), Tohle je jinej svět (Hooyer Remix) - Hooyer, Noc a den (la Nuit Et La Journée Selon Veneer Remix) - Veneer, Hodnej hoch (This Is Kevin Mix) - This Is Kevin, Čekání na sebe (Fairytale dream mix) - Karzi, Hollywood je Vatikán (Hollywood mix) - Carlos-De-Palo, Někdy jsem down (D.J. NEO minimal dub) - D.J. NEO, Tohle je jinej svět (Světomix) - Jan2

Řada tvůrců remixů z desky skupiny OK Band nazvané "Mixle v pixle" se nedávno podílela také na hudební recyklaci alba vyškovské kapely Here. V případě osmi remixů písní z dílny Vladimíra Kočandrleho se však snaha o přepracování potkává se smyslem takové práce v téměř dokonalém souladu. Po relativně úspěšném comebacku trojice ve složení Marcela Březinová, Vladimír Kočandrle a Pavel Skala nazvaném prostě "Za škvírou" se remixové přepracování nahrávek ze jmenované desky nabízelo jaksi samo. Tvůrci jako Luboš Mikula (Bullerbyne), Hooyer, Veneer, Karzi, nebo DJ Neo dostali spoustu tvůrčí svobody (danou mimo jiné i tvárností přepracovávaného materiálu), kterou využili každý po svém, deska přitom tvoří poměrně kompaktní celek bez výrazně slabších míst. Písně jsou nejen dobře vybrány, ale také poskládány za sebe, což jen dotváří dojem smysluplně odvedené práce. Kolekce není albem předělávek vyrobených podle vzoru komerčních remixů, ale vzhledem k hudbě, jakou OK Band produkuje, se dá hovořit o výrazném přínosu do povědomí o českých mistrech tohoto tvůrčího odvětví. Pojem remix získává v kontextu této desky poněkud nový rozměr, který nebylo možno v případě zmiňovaných Here tak jasně odpozorovat. Pěvecké vokály se objevují jenom tam, kde je jich třeba, nikde není žádný zvuk či efekt navíc, a i když občas určité části (jako intra) znějí trochu utahaně až zvláštně, vyzařuje z alba pohoda a celkový dojem tak trochu vyvolává skryté nálady let osmdesátých. Nejtypičtější ukázkou jsou remixy "Tohle je jinej svět" a "Noc a den". Zřejmě nejpozoruhodnější je ovšem v tomto směru remixové zpracování skladby "Hodnej hoch" od This Is Kevin. Skladba evokuje kromě výše popsaného také atmosféru doby a přitom využívá nejaktuálnějších hudebních postupů. Do nastoleného soundu zapadají trochu méně remixy "Čekání na sebe" od Karziho a "Hollywood je Vatikán" od Carlos-De-Palo, ovšem výsledný efekt aranží samotných reflektuje snad všechno, co se dá pojmem remix vyjádřit. Velmi vydařené je i provedení písně "Někdy jsem down" v podání dnes již ostříleného DJe NEA. Jeho minimal dub dokáže využitím minimálních prostřeků dosáhnout maximálního efektu. Přitom všem se rozhodně nejedná o skladbu minimalistickou. Osmičku předělávek uzavírá další, již druhá verze nahrávky "Tohle je jinej svět", tentokrát v podání remixéra podepsaného jako Jan2. Ve výčtu jsme opomenuli úvodní "Kapky měly dlouhou chvíli" od Bullerbyne, ta ovšem nijak výrazně nevybočuje z nastoleného trendu. Remixová kolekce "Mixle v pixle!" se dá poslouchat nejen v autě, ale docela klidně i někde v klubu těsně před půlnocí. Pakliže se má toto u nás dlouho trochu opomíjené hudební odvětví rozvíjet, pak rozhodně nebude na škodu, když se tak bude dít směrem naznačeným na tomhle albu.

František Matějíček

 9.album         XXX

Legendární OK Band se ohlíží zpět

Skupina OK Band slaví 30 let existence nejsilnější sestavou svých hitů na jednom CD. Seskupení OK Band začala působit počátkem roku 1981. Zakládajícími členy se stali zpěvačka Marcela Březinová, skladatel, multiinstrumentalista a zpěvák Vladimír Kočandrle a kytarista Antonín Manda, ke kterým se krátce na to přidal bubeník Pavel Skala a poté i hráč na klávesové nástroje Josef Přib. Ještě v průběhu roku 1981 s OK Bandem začal spolupracovat také známý textař, manažer a producent Ladislav Vostárek (jinak také Katapult a Turbo).

V průběhu let 1981-82 vznikly první nahrávky - většinou ve studiích ČRo v Českých Budějovicích. Právě z nich byly vybrány dnes už legendární úvodní dva singly skupiny "Nemůžu psát texty/Žižkovská zeď" a "Božský klid/Smutný cirkus". V roce 1984 odchází ze skupiny bubeník Pavel Skala a zvuk OK Bandu se přibližuje techno-popu. Prvotní inspirace Starnglers, Talking Heads, Ultravox nebo B-52‘s je nahrazena vlivem kapel jako Eurythmics, Yazzoo nebo Human League. Největším hitem tohoto období se stala písnička "UFO nad rybníkem" a v roce 1985 se jako reprezentant nového soundu skupiny objevuje na trhu první album "DISKO !".

V následujících dvou letech OK Band spolupracuje se slavným producentem a skladatelem Karlem Svobodou, v jehož studiu v Jevanech vzniká v roce 1986 album "Tvůj čas přichází" s velkými hity "Pár slov a dost" nebo "Hádej" a o rok později další album "Stala se nějaká chyba". Po jeho vydání se OK Band rozchází s Marcelou Březinovou. Charakteristický hlas Marcely se ovšem ukázal pro OK Band jako nenahraditelný. Kapela ale vydává kapela ještě v roce 1988 zvláštní, introvertní album "Slavnost na zámku", kde se objevuje jedna z nejznámějších písniček OK Bandu "Zámek".

Činnost OK Bandu byla obnovena v původní trojčlenné sestavě na konci roku 1999 velkým comebackovým hitem "Snad za to může láska". Zanedlouho po něm vychází album "Ornament osudu" s nově natočenými původními známými skladbami a několika novinkami. Na podzim roku 2001 následovalo původní, novinkové album "Za škvírou" a o několik měsíců později i jeho remixová verze "Mixle v pixle". Nejstarší původní nahrávky OK Bandu vyšly v roce 2003 na již zmiňovaném 2CD "Žižkovská zeď".

 Skupina OK Band: Hrát budeme rádi, ale na přiměřených akcích

Skupina OK Band slaví třicet let. Vydávají nové album XXX. "Shodli jsme se, že si spolu rádi zahrajeme, ale na tak nějak přiměřených akcích. Třeba já asi už nejsem schopen vystupovat na diskotéce někde daleko u hranic, kde zahrajeme třicet minut v půl třetí ráno. Na to jsem prostě moc vyčerpaný tím vším ostatním," řekl v rozhovoru pro Právo Vladimír Kočandrle.

Podle některých zdrojů vznikl OK Band už v roce 1979. Opravdu slavíte třicet let?

V devětasedmdesátém jsem se seznámil s naší pozdější zpěvačkou Marcelou Březinovou. To ale ještě nebyl OK band. Na konci roku 1980 jsme potkali Tondu Mandu, ovšem teprve od začátku následujícího roku z toho byla opravdická skupina. Vznikaly první písničky a první koncert OK Bandu proběhl na podzim roku 1981.

Proč jste si vybrali název OK Band?

Nebyl v tom žádný záměr. Já se na něj dnes dívám neutrálně a nijak o něm nepřemýšlím. Mohli jsme si samozřejmě vybrat chytřejší, ale klidně jsme mohli zvolit i hloupější. Myslím, že ho vymyslel Láďa Vostárek, který měl za sebou v té době úspěch jako textař Katapultu a začínal pracovat pro Turbo. Pokud se nepletu, dalším kandidátem na náš název bylo VKV, takže zaplaťpánbůh za OK Band.

Už v roce 1982 jste vydali úspěšný singl Žižkovská zeď a následovala léta slávy. Čím to, že přišla tak záhy?

Důvodů asi bylo víc. Marcela Březinová nesporně byla a je výrazná zpěvačka. Také se nám dařilo na tu dobu rychle a snad i poměrně šikovně zpracovávat vlivy aktuální na zahraniční hudební scéně. Naše práce navíc měla systém, na něčem nám opravdu záleželo. O něco jsme usilovali a pracovali jsme na tom. Naše přednosti byly zároveň našimi potížemi.

Schopnost a snad i potřeba absorbovat vnější vlivy byla možná až přehnaná, což nás postupně přivedlo k těkání mezi styly. Ztrácel se charakteristický sound kapely. Marcela byla zase občas skoro až moc velký samorost. Věci se ale dějí tak, jak se dít mají. Jinak by se děly jinak.

Kde jste objevil Marcelu Březinovou?

V devětasedmdesátém ji přivedl soused ze Šumavy – syn někdejšího Matuškova dvorního textaře Ivo Fischera Honza – do jedné pražské zkušebny. Já s ní pak začal chodit, takže následná spolupráce byla tak nějak přirozená. Původně zpívala blues a v osmdesátých letech se jejím velkým vzorem stala zpěvačka skupiny Eurythmics Annie Lennoxová. Jsou si typově i hlasově podobné. Obě jsou bělošky se smyslem pro černošský feeling.

Nemáte pocit, že Březinová je dodnes dost nedoceněná?

S tím souhlasím. Hned po odchodu z OK Bandu neměla podle mě tak úplně štěstí na spolupracovníky. Marcela je navíc složitá osobnost, se kterou se život nikdy moc nemazal. Zažila až nezvyklé množství hodně složitých životních situací a zažívá je dodnes. Těžko nakonec říct čím, ale bohužel se jako sólová umělkyně nikdy naplno neprosadila, i když byla vždycky chápána jako majitelka mimořádně zajímavého hlasu.

Na konci osmdesátých let OK Band svou silnou pozici ztratil. Co se tehdy stalo?

Kapela prošla nezvykle rychlým vývojem. V pětaosmdesátém jsme se rozešli s Ladislavem Vostárkem a začali jsme spolupracovat jako s producentem s Karlem Svobodou. Byla to velká změna stylu práce, nicméně i hity z tohoto období, třeba Pár slov a dost nebo Hádej, jsou podle mě pořád živé. Po dvouapůlleté spolupráci s Karlem byla kapela už nakonec tak nějak vyčerpaná.

Měli jsme za sebou tři alba za tři roky. V této době zkrachoval i náš vztah s Marcelou, ona časem odešla z kapely a my jsme se ji pokusili nahradit. To se ale nikdy pořádně nepodařilo. OK Band skončil kolem revoluce, vlastně po albu Slavnost na zámku.

Na ní je další velký hit, písnička Zámek.

To je skladba se zajímavým příběhem, který stále běží. V osmaosmdesátém ji postupně nazpívaly obě naše tehdejší zpěvačky, jedna na singl a druhá na album. Na aktuální kompilaci OK Band – XXX Best Of 1981–2011 jsme ji kompletně přetočili s Marcelou Březinovou, ale už na konci devadesátých let ji na své comebackové album Ve jménu lásky nazpívala v upravené verzi také Iveta Bartošová. Zámek je temná romantická píseň. Prostě OK Band.

V roce 2000 jste vydali poloremakeový Ornament osudu, za rok novinkové CD Za škvírou a v roce 2003 výběrovku rané tvorby Žižkovská zeď. Nyní vychází výroční bestofka. Je na ní něco nového?

Poslední opravdový hit OK Bandu Snad za to může láska se objevil na přelomu let 1999 a 2000. Když jsme se teď s Tondou a Marcelou dohodli, že ke třiceti letům vydáme album, které bude jakousi definitivní konzervou OK Bandu, řekl jsem si, že bych na něj mohl po letech zase něco napsat. Vylezla z toho písnička Tak mě chyť, která se podle mě docela povedla, ale ještě nám tam něco málo chybělo.

Pak vznikl Chanson d’amour a všem nám bylo jasné, že tohle je současný OK Band. Dali jsme ji na album hned ve třech různých verzích. Jinak je na albu XXX snad od OK Bandu úplně všechno, co odolalo zubu času.

Budete koncertovat?

Asi bychom měli, ale je otázka jak a kde. Shodli jsme se, že si spolu rádi zahrajeme, ale na tak nějak přiměřených akcích. Třeba já asi už nejsem schopen vystupovat na diskotéce někde daleko u hranic, kde zahrajeme třicet minut v půl třetí ráno. Na to jsem prostě moc vyčerpaný tím vším ostatním. Pokud se ale najdou zajímavé akce, kde budeme moci zahrát dvacet až třicet minut jen těch opravdu velkých hitů OK Bandu, tak proč ne?

 Jaroslav Špulák, Právo      úterý 6. září 2011, 12:26

OK Band vydal bilanční album 

 Co všechno si vyzkoušel a co už nemusel ?

Skupina OK Band se zpěvačkou Marcelou Březinovou vyvolávala v 80.letech vášně, později se stáhla do ústraní. Její současný návrat je logicky bilanční prostřednictvím alba XXX (Best of 1981 - 2011), které je také zhudebněným příběhem třicetiletého OK Bandu.

Kapela si vyzkoušela snad všechno. OK Band hrál s klávesami i kytarami, skupina nahradila živého bubeníka automatem, byla nekonformní i takzvaně pro všechny. "Je dobré projít vším, aby se člověk poučil," říkal šéf OK Bandu Vladimír Kočandrle.

OK Bandu se to podařilo. Od šerosvitných, znamenitých skladeb Žižkovská zeď nebo Smutný cirkus se začínající kapela přesmykla do jiné sféry.

Bowieho chameleonství

První album Disco bylo elektropopové, jištěné hitem UFO nad rybníkem. Původní klubové publikum zahořklo vůči pragmatickému OK Bandu, který si našel své místo na scéně za cenu kompromisů, obhajovaných i v tehdejším tisku. Kapela měla komerční úspěch, i  když své jméno našla občas napsané na zdi s nelichotivými přízvisky. Náklady raných alb OK Bandu přesahovaly sto tisíc kusů.

Ovšem pokud se kapela ponoří příliš do popu a praktik showbyznysu, může se její hudba rozředit až k fádnosti. OK Band to věděl a na dalších deskách se poučeně vracel k obsažnějším skladbám. Oblíbil si chameleonství, jež Kočandrle obdivoval třeba u Davida Bowieho. Na třetí desce Stala se nějaká chyba zazněly i názvuky heavy metalu. A skladbou Fata Morgana se kapela rozloučila s výjimečnou zpěvačkou Marcelou Březinovou, jež se chtěla od roku 1987 prosadit sólově a za kterou pak skupina nenašla rovnocennou náhradu.

S 80. léty se OK Band rozžehnal příznačným albem Slavnost na zámku, jež přineslo dekadentní skladbu Zámek, přetočenou letos v nové verzi pro kompilaci XXX. Jedinečným Zámkem pak skončila předrevoluční éra OK Bandu, jehož šéf se vrhl v 90.letech na podnikání jako spoluzakladatel gramofonové firmy Monitor. Společnost, nyní součást konglomerátu EMI, vede Vladimír Kočandrle dodnes.

Soudržné osmdesátky

Projekt OK Bandu šéf EMI neopustil ani po několikaleté odmlce. Koncem 90.let se k OK Bandu vrátila Marcela Březinová a kapela se připomněla hitem Snad za to může láska, následovaná deskami  Ornament osudu či Za škvírou. Etapa  odmlk a návratů OK Bandu pokračuje letošní písní  Chanson D’Amour, jež rámuje bilanční titul.

Avšak co si člověk vezme z roztodivné třicetileté existence OK Bandu ? Nejspíš ho zaujmou stylově soudržné písně z 80. let i aktuální Chanson D’Amour, který zdařile hromadí napětí mezi expresivním zpěvem a chladně tepajícími rytmy. Posluchač si také potvrdí, že opravdu všechno si kapela vyzkoušet nemusela.

 Vladimír Vlasák MF DNES  8. září 2011  9:01  

Legendární OK Band slaví narozeniny

PRAHA: Skupina OK Band oslavila 30 let existence nejsilnější sestavou svých hitů na jednom CD, které pod názvem XXX vyšlo 9. září. Poprvé se tak na jediném disku setkaly alternativní počátky s technopopovými kusy a velkým comebackem v písni Snad za to může láska z doby před deseti lety.

Kompilace osvědčených hitů je doplněna několika novinkami včetně zcela nově natočeného dekadentního Zámku. Při této příležitosti jsme vyzpovídali skladatele, textaře, multiinstrumentalistu a zpěváka Vladimíra Kočandrleho.

Jsou narozeniny OK Bandu jediným důvodem, proč deska vychází?

 „Třicet let skupiny podle mě stojí za oslavu. Věřím, že je co připomínat. Je to dlouhá doba a některé z našich písniček podle všeho přežily. Žižkovská zeď, Božský klid, Pár slov a dost, Hádej, UFO nad rybníkem, Snad za to může láska... A když už jsme se s Marcelou Březinovou a kytaristou Tondou Mandou dohodli, že tu CD konzervu ke třicetinám vyrobíme, zjistil jsem, že mám po letech zase chuť nějakou hudbu a texty pro OK Band napsat. Je v tom pro mě asi už nějaký celoživotní magnetismus. Technokratická tajemnost OK Bandu mě vždycky nakonec pohltí.“

Podle jakých kritérií jste písně na desku vybírali?   

„Kromě několika nových nahrávek v čele se singlem Chanson d'amour jsme se na album XXX snažili vybrat všechny ty opravdu nejznámější písničky OK Bandu a to ze všech jeho vývojových etap. V tom se výrazně liší od 2CD Žižkovská zeď, které důkladně mapovalo pouze naše ranné věci z let 1981-83.“

Jsou na albu v původních verzích nebo jste je natáčeli znovu? 

 „Na CD OK Band - XXX najdete písničky z celého průběhu 80.let i z přelomu století, stejně jako novinky. Ze starších věcí jsme teď úplně nově natáčeli jenom Zámek, který původně nezpívala Marcela Březinová. Ve vzdálené tmě blikající Zámek Marceliným zpěvem úplně nanovo zazářil.“ 

Kdo je autorem nové skladby Chanson d´amour a v jakých verzích se na desce objeví?    

„Hudbu i text Chanson d'amour jsem původně dělal já. Pak jsme ale na písničce ještě ve studiu pracovali s koproducentem Michalem Pešoutem, takže i jemu náleží podíl na hudbě k ní. Později se na naši původní nahrávku po svém podívali mladí producenti F.Seller a O.Žaktuliak, takže i oni mají spoluautorské podíly u svých velmi originálních verzí. Na albu XXX posluchači najdou všechny tři verze Chanson d'amour a mohou si tak projít tři cesty jednou hudební myšlenkou.“

Kde proběhne křest alba a kdo se ho zúčastní? 

„Křest bychom nejraději udělali při televizní prezentaci alba, ale nevylučujeme ani nějakou speciální akci. Dosud jsme se ovšem hlavně zabývali dokončením vlastního alba a jeho obalu. Mimochodem, na XXX hraje na kytaru i syn našeho kytaristy Tondy Tomáš Manda a obal zas dělal syn Marcely Honza Švarc. Oba potomci mých spolu představitelů OK Bandu jsou velmi svérázné postavy - docela po svých rodičích.“

Neuvažujete o nějakých koncertech? 

„Uvažujeme. Rádi bychom vystupovali s půlhodinovým blokem největších hitů OK Bandu. Ve třech, tedy s Marcelou a s Tondou. Osvědčené trio. Jasné pecky.“

 Karel Souček

OK. Bilance nejen soukromá

OK BAND
XXX (1981-2011)
EMI   74:21
new wave/new romantic/synth pop

OK Band si letos připomíná třicet let od svého zrození, a tak na chvíli – na chvíli? – znovu povstal z popela (polo)zapomnění. Dává o sobě vědět vzpomínkovou kompilací, na níž zařadil dokonce i nějaké nové věci. Ale nepřebíhejme.

CD nazvané jednoduše XXX podává vcelku plastický obrázek reflektující vývoj této skupiny, který vedl od novovlnných začátků přes novoromantický pop a postupně až téměř středněproudé pojetí (zde zastoupené baladou Hádej z pera skladatele Karla Svobody) někam k potemnělému pop rocku na konci 80. let – a dočasný návrat na přelomu milénia pak čerpal de facto z toho všeho a posouval to zase o kousek jinam. „Vcelku“ však neznamená úplně, a tak na škodu věci zvané reprezentativnost zůstala zcela opomenuta především deska Slavnost na zámku (1989) a ani tentokrát se nedostalo na výtečný singl Sex rovněž z devětaosmdesátého roku.

Každopádně OK Band byl umělecky nejodvážnější ve svém úplně nejranějším období (dodnes fascinující skladby jako Žižkovská zeď nebo Nemůžu psát texty) a zvukově patrně nejprogresivnější ve fázi poté následující, ale některé pozoruhodné písně nabízel i v pozdějších letech, onu comebackovou éru nevyjímaje (Snad za to může láska). Ne vždy však jeho repertoár zářil blyštivou kvalitou a neskonalou vynalézavostí a určitá nevyrovnanost se logicky promítá i do tohoto výběru. A týká se i zmiňovaných novinek. Chanson d’amour se tu vyskytuje hned ve třech variantách – základní „radio edit“ však představuje tuctový, skoro ve všech ohledech neslaný nemastný popík. O něco výživnější je závěrečný remix této písně, ale jasně nejlepší je verze se všeříkajícím podtitulem Back to the 80’s. V relativně průměrném, ničím zvlášť překvapivém světle se pak jeví druhá novinka Tak mě chyť a letošní „autocoververze“ letitého Zámku.
 

Hodnocení: 3/5

OK Band - XXX

  sampler      Posloucháte Větrník..1

Když na jaře 1984 sečetli ve Větrníku hlasy o naší nejlepší rockovou kapelu, ani se nechtělo věřit skoku, jaký se zdařil pražské skupině OK Band soustředěné kolem skladatele a hráče na klávesové nástroje V. Kočandrleho, rovnou na 2.pozici za Abraxas.

Třetí místo rok na to potvrdilo, že nešlo o přechodný záchvěv obliby. Ať nazýváme zvuk OK Bandu technologickým, syntetickým či elektronickým, nijak nepřehlížíme jeho člověčí angažovanost vyjádřenou v dravém projevu zpěvačky Marcely OK.

 obal alba Supraphon  1985