OK BAND 2000
Jednotlivé písničky z pohledu Marcely a Vladimíra :
Když dva dělají totéž, nikdy to totéž není. Stejné je to s novými nahrávkami starých písniček znovuvzkříšeného OK Bandu – i s těmi úplně novými. Spoluprací Marcely Březinové a Vladimíra Kočandrleho sice vznikl jednotný celek s názvem Ornament osudu, ovšem na střípky, z nichž je složen, se oba dívají trochu po svém.
Snad za to může láska
Marcela: Pilotní singl celého alba, ze kterého byl natočen moc hezký videoklip. S touhle úplně novou písničkou to vlastně všechno po dlouhé pauze zase začalo. Chtěli jsme s Vladimírem zjistit, jestli nám to spolu po letech půjde, jestli budeme vůbec schopni spolu pracovat. Tak jsem za ním přišla domů do studia a zkusili jsme to. Takže – snad za to může láska...
Vladimír: První nová věc, kterou jsem napsal na tohle album. Na jedné straně působí semknutě, ale na druhé vám přijde, jako by každý kousek byl o něčem jiném. Jakoby člověk spekuloval o tom, jaké jsou představy navozené nějakou drogou. Má okamžitou atmosféru. Buď vám řekne všechno, nebo ne. Pro mně je to písnička hrozně osobní. Napsal jsem hudbu za půl hodiny mezi tím, co jsem si s přítelkyní povídal prostřednictvím textových zpráv. A Marcele jsem za to, když ji dobře nazpívá, slíbil láhev ženšenového vína. Dostala ho. Text mi hodil můj osobní cenzor a umělecký šéf EMI František Fiala třikrát na hlavu. Chci mu tímto poděkovat a vyjádřit mu uznání.
1. Božský klid
Marcela: Stará písnička z roku 1984, jen nově zaranžovaná. Děsně se mi její dnešní taneční podoba líbí. Vůbec jí nový kabát neuškodil..
Vladimír: Jedna ze starých písniček, která doznala mírných změn. Zdálo se nám kdysi, že je o tom, že civilizace přestane existovat a tak... Když píšu text, nepíšu většinou o něčem konkrétním, nechám volný průběh tomu, co mi probíhá hlavou. Ze současného tanečního soundu. Mám pocit, jakoby „tehdy“ i „teď“ Božský klid působil jako současná taneční hudba. Zvláštní.
2. Nejsi
Marcela: K téhle písničce mám opravdu osobní vztah, protože vznikla krátce po tom, co moje maminka spáchala sebevraždu. Když jsem ji teď po letech zpívala, zase mi šel mráz po zádech. Ale tak to bylo osobně vždycky... Zvykla jsem si některé nepříjemné věci, které se mi v životě staly, kompenzovat prací a takhle tomu bylo i po maminčině sebevraždě. Den nato jsem odjela s OK Bandem na šňůru – a to mě zachránilo, že všeho jsem se tehdy vyzpívala. Po letech a po novém zpracování kupodivu tehdejší atmosféra písničce zůstala.
Vladimír: Myslím, že ji ještě v budoucnu trochu dodělám. Je to další původní písnička OK Bandu ze začátku 80. let, ale narozdíl od Božského klidu doznala velkých změn. Napsal jsem ji těsně po tom, co Marcelina matka spáchala sebevraždu. Ne, že by to byla písnička právě o tomhle, chtěl jsem jen napsat něco, kde budou samé „ne“. Nejsi – je úplné popření existence. Když jsem si ji po letech pustil, slova mi přišla nemotorná a celá nahrávka nějaká divná. Moc se nám tehdy nepovedla. Zvláštní je, že ve chvíli, kdy jsem se doma dal do jejího předělávání, jsem měl velmi intenzivní pocit, že v tom prázdném bytě se mnou někdo je. Těžko říct, kdo... Trvalo mi dlouho, než jsem sebral odvahu otočit se. Nikdo tam nestál.
4. Ztracenej svět
Marcela: Bezstarostná. Pohodová. Veselá. Opravdu?
Vladimír: Tahle vznikla až nakonec. Jakoby dodatečně. Chybějící díl skládačky. Tečka. A tedy i nový začátek.
5. Kdo ty barvy určil
Marcela: Vznikla v době, kdy jsme oba s Vladimírem četli Borise Viana. Hodně nás jeho létající modří koně zasáhli. Proto se v písničce zpívá o růžové trávě, zeleném nebi apod. Mám tuhle písničku hodně ráda.
Vladimír: Ta písnička vyšla na našem prvním albu. Je hrozně uvolněná a nám se ani tentokrát nechtělo vědět, jak dopadne, s čímž jsme také šli do studia. Dokonce ani Marcela netušila, co přesně bude zpívat. Během půl hodiny jsem si tedy musel přímo na místě vymyslet, co budu hrát, pak jsme tak různě kombinovali zvuky dohromady... a za zhruba čtyři hodiny jsme to měli! Teprve později jsem zjistil, že jsme do druhé půlky písničky zapomněli zkopírovat kytaru, ale nechal jsem to tak. Když jsem si toho všiml tak pozdě, asi na tom nezáleželo. Budu si ji muset ještě jednou poslechnout, jestli objevím ještě nějaké další omyly, ke kterým tehdy došlo. Zatím jsem ale na žádné nepřišel.
6. Dnes v noci mě náhle přepadly mé představy
Marcela: Původně ji zpíval Vladimír. Teď něco dopsal, udělal pár úprav a vznikl z toho docela pěknej bigboš. Dobře se na to tančí.
Vladimír: Opět předělaný nápad z roku 81. Stejně jako Tak se jí směj a Nočního hosta jsme ji nikdy dřív ani nevydali, ani nedodělali. Má šíleně dlouhej název, ale my jí říkáme jen „Představy“. Tohle je písnička, kvůli které jsem se dost možná rozhodl dát OK Band znovu dohromady. Zhruba kvůli osmi taktům, které se mi líbily, jsem si ji dokola pořád pouštěl v autě a mám jí hrozně rád i teď. Má temnej diskotékovej zvuk a celkově je to nejtvrdší písnička z celé desky. Hrozně rád se hádám s pracovníky naší firmy, kteří mi říkají, že by to mělo celé být komerčnější, protože je to přesně to samé, co říkám našim umělcům já.
7. Bydlím na závětrné straně továrního komína
Marcela: Když ji Vladimír složil, skoro jsem si nemohla zazpívat, protože byla ukrutně vysoko. Na koncertech jsem se na ni vždycky duševně připravovala už od začátku, a když na ni došlo, pokaždé jsem měla pocit, že vypustím duši. Když jsme ji teď měli nahrávat, zase jsem trochu bála. Zazpívala jsem ji ovšem s takovým přehledem, že jsem se až sama divila. Jinak je to taková písnička – taškařice.
Vladimír: Nikdy jsme nepsali vážné ekologické texty, tohle byl prostě jen nakovej praštěnej slogan, kterej někoho z nás jen tak napadl. Nicméně to nakonec byla jedna z našich nejznámějších písniček. Je docela těžká, a když ji Marcela v roce 1983 (to jí bylo dvaadvacet) nazpívalas singl, měla s ní velké technické problémy. Teď, což je skoro neuvěřitelný, ji po všech těch letech zazpívala úplně bez potíží. Nová nahrávka navíc vylezla hrozně vesele, což je asi dobře. Nejsem totiž pokaždé zrovna veselá kopa.
8. Tak se jí směj
Marcela: Valčík. Nahráli jsme tuhle pecku už před lety, ale nikdy nikde nevyšla. Až teď – a s novým textem. Když se v kombinaci s houslemi, tahací harmonikou a ve společnosti dvou barových hudebníků zpívá o smrti, je to úžasnej zážitek. V textu téhle písničky si zase řeší svůj vztah ke smrti Vladimír. K čemu došel? Že smrt je něco, čeho není se třeba bát, protože stejně jednou přijde.
Vladimír: Existuje ve dvou verzích. V základní – albové a akustické, kterou jsme nahráli se dvěma barovejma muzikantama.
Kdo se v muzice hodně vyzná a poslechne si tuhle písničku, může říct, že jsme vykradli Stranglers. Taky mi už někdo řekl, že to zní jako muzika Dana Landy, což je docela veselé, protože v roce 81, kdy jsem jí většinu napsal, bylo Danovi dvanáct. Je to asi proto, že když hraje valčík s valčíkovejma bubnama a ve valčíkovém tempu, zní to prostě vždycky stejně.
9. Ano i ne
Marcela: Vladimír přišel s tím, že ho něco napadlo, během pěti minut mě to naučil a během dalších deseti minut jsme to spolu nahráli. Je to o tom, že člověka přitahují věci, které si v životě jen tak nevysvětlí. Že nikdy nic není jen černé nebo jen bílé. Mně o takových věcech baví přemýšlet. Proto mám ráda knížky a filmy, které nemají jasný konec, protože si ho člověk může přizpůsobit své vlastní momentální náladě. A o tomhle je i tahle písnička. .
Vladimír: Prvních pár not mě napadlo někdy na podzim v noci. Vstal jsem asi ve čtyři ráno, nahrál jsem si na španělku pár taktů a zase jsem si šel lehnout. Vrátil jsem se k nim později a ty akustické kytary jsme tam nakonec nechali. Člověka často napadá, jestli je jedna skutečnost, dvě, nebo jestli je jich nekonečně mnoho a v které že to vlastně i odpověď na to, jestli na tom záleží nebo ne.
10. Smutný cirkus
Marcela: Jedna z původních věcí, kterou jsem měla hodně ráda. Teď je jen trochu předělaný refrén. Je to krásný smutný příběh o klaunovi a o slonovi.
Vladimír: Původně měla skoro nechutnej sociálně sentimentální nádech. Nějaká slova jsem z ní vyházel – s Marcelou nás například dohánělo k šílenství spojení „musíme jít světem, jinde snad pšenka nám kvete“. Chtěli jsme tu písničku postavit do úplně absurdního světla. Chudobný cirkus na louce, dobrá, ale nad ním se bude ještě odehrávat nějaká vesmírná katastrofa. Dohodli jsme se, že bude mít několik rovin, ve kterých se něco děje. Písnička vychází z jakési mlhoviny a zase v ní končí. Ta mlhovina ji v různých chvílích prostupuje a nakonec vlastně není jasné, jestli tam ten cirkus vůbec byl... Možná na to, jak zní, měla trochu vliv temná krajina v okolí Ještědu, kde jsme ji nahrávali.
11. A – bomb
Marcela: Když jsem ji nedávno poslouchala, přišla jsem na to, že ve chvíli, kdy by s námi hrál živý bubeník, docela bych za něj ty bubny vzala. Sice na ně hrát neumím, ale rytmus cítím dobře. A bomb je vlastně spíš duet a tehdy nás moc bavilo ho zpívat.
Vladimír: Nikdy jsem nevěděl, co s touhle písničkou vlastně mám dělat. Když jsme ji před devatenácti lety natáčeli, byla ve studiu děsná zima. Marcela díky tomu vypila flašku rumu a její hlas dostal úplně nezemskej rozměr. Několikrát jsme ji chtěli natočit, ale dopadlo to pokaždé příšerně, takže snad až teď. Ani dneska ji netroufnu posuzovat. Existovala před lety taková říkanka: byla jsem u vás, nebyli jste doma, přijdu zas, atomová puma. O tom to, přeloženo do angličtiny celé je – dvě minuty jedné kytarové figury, o níž jsme měli pocit, že i kdyby hrála dvě hodiny, nevadilo by to. Čím víc některé věci pouštíte, tím jsou stájnější – a tím působí líp.
12. Noční host
Marcela: Jsou to taková malá Akta X, zvláštní příběh, který bych někdy sama chtěla zažít. I když pár věcí, které jsem si nedokázala nikdy vysvětlit, se mi už taky přihodilo. Například když moje máma spáchala sebevraždu, u její nejlepší kamarádky se nejdřív zastavily hodiny, a pak spadly ze zdi.
Vladimír: Původně vznikla ve studiu Martina Kratochvíla, kde jsme tehdy místo peněz zaplatili na pronájem studia tím, že jsme betonovali a myli podlahy. Pásek s nahrávkou se jednou někde ztratil a jediný exemplář měla Marcela na kazetě. Nechal jsem z téhle písničky jen základní téma, protože se mi to celé nějak nezdálo. Říkali jsme si, že vzhledem k tomu, že celá ta deska jsou taková malá Akta X, by bylo dobré, aby ten noční host byl někdo úplně z jiné planety, třeba marťan, a rozptýlil se pak po částečkách do ovzduší. Ale celé je to vlastně jen taková blbost. Není přece nutné, aby měla každá písnička nějakej rozumnej, vážnej výklad. A ještě něco: vzhledem k tomu, že mám hrozně rád kláštery a spojování nespojitelného, rozstrkal jsem do celé písničky a do situací, kam se vůbec nehodí, mnišské sbory. Mezi marťanama to působí fakt nečekaně.
13. Žižkovská zeď
Marcela: Kultovní flák. Nedávno jsem Žižkovskou zeď zpívala s kapelou v televizi ve Snídani s Novou – a zjistila jsem, že tu pořád funguje původní atmosféra, to zvláštní ohvění, které někdy při zpívání cítím, což je alespoň pro mne strašně důležitý. Já totiž potřebuju, aby mě písnička oslovila. Někdy ani nevím, co v příštím okamžiku a v jakém rozsahu zazpívám. Nekladu
si v tomhle směru žádné podmínky, mně je to fakt úplně jedno. Strašně mi ale záleží na tom, o čem písnička je, jak na mě působí. Ale ve chvíli, kdy se do ní dostanu a kdy ji cítím, tak ji prostě zazpívám.
Vladimír: Vyšla v edici zpíváme s kytarou v roce 1982 – bez akordů! Když si ji totiž zahrajete na kytaru, máte pocit, že je v G dur. Ale běda, jak si k tomu zabrnkáte nějaké tóny, které jsou natočené na albu. Pak jste rázem ztracení a zjistíte, že jste v G moll. Asi si to ten nešťastník, který to měl tehdy na starost, nebyl schopen srovnat v hlavě. Jinak tahle písnička ve mně vzbuzuje dojem, že všechno důležitý už se stalo. Nebo že je nehraná pod vodou. Na konci se ozve hroznej kravál, ale to už je pozdě.
14. Do tmy se dívej
Marcela: Demoverze, kterou jsem nazpívala tzv. „svahilsky“, vznikla den před Silvestrem ve studiu na Ještědu- Podařilo se nám tehdy zachytit nějakou zvláštní atmosféru umocněnou ještě nezvyklou aranží a použitím barokních nástrojů. Když jsme ji později nahrávali už s textem, bála jsem se, aby slova tohle kouzlo neporušila. Konečná podoba ale nakonec vyšla dobře. K písničce jsme pak natočili i videoklip, který celou tu zvláštní náladu ještě umocnil. Má tři různé verze a záleží jen na náhodě, kterou z nich vám váš přehrávač vybere...
Vladimír: Když jsem se na den štědrý den ráno probudil, měl jsem ji skoro celou v hlavě. V první chvíli jsem ji ani nezapisoval do not, říkal jsem si, že by mě to jen zdrželo. Chybějící zbytek mne napadl o pár dní později na procházce ve valtickém zámeckém parku. Podle toho, co se v ní zpívá, by si zas někdo mohl připomenout festivalové melodie z poloviny sedmdesátých let. Snad proto jsem v ní použil i barokní nástroje. Tahle kombinace vlivů, které spolu na první pohled nemají nic společného, přitom dává dohromady kompaktní celek. Že se jedná o věci protichůdné, je nakonec naprosto lhostejné. Jinak – nikdy nebudete vědět, jakou ze tří verzí vám přehrávač vybere. Všechny začínají úplně stejně, jen zhruba po minutě a půl si možná všimnete, že to najednou zní jinak než minule a i slova jsou nějak jiná...
15. Ufo nad rybníkem
Marcela: Moc by se mi líbilo, kdyby se tak jmenovala nějaká vesnice. Když může být třeba Veselí nad Lužnicí, tak proč ne Ufo nad Rybníkem?
Vladimír: Nejkontroverznější z celé desky a velký hit z roku 1985. Snadno se dá prohlásit za triviální, ale mně připadalo, že když ji tam dáme, kdekdo ji prohlásí za přiblblou, ale že když ji tam nedáme, spousta lidí se bude ptát, proč. A právě otázkou, zda UFO nad rybníkem na albu bude, reagoval nedávno v Bratislavě nejznámější slovenský pekáč Koňýk a potvrdil mi tak, co jsem si o jejím zařazení na desku myslel. Ve studiu jsme se s ní moc nemazali. Řekl jsem našim koproducentům, ať tam nechají většinu původních not, ale se zvuky ať dělají, co uznají za vhodné. Výsledek je nahodilý otisk původní podoby.
Historie skupiny očima Vladimíra :
S Marcelou jsme se seznámili na podzim roku 1979 na Hanspaulce. Stalo se tak na zkoušce jedné úplně bezpředmětné kapely, kterou jsem se tehdy snažil dát dohromady. Přivedl ji bubeník Honza Fischer, syn slavného textaře Ivo Fischera, že prý zpívá skvěle blues. Blues mi sice skoro nic neříká, ale Marcela ano. Nejen v jejím hlase, ale v celé její bytosti je cosi fascinujícího a zároveň znepokojivého až děsivého. Dovede být bezprostřední, někdy až vulgární a přitom tajemná. Podobnou dívku jsem dosud nepoznal. Další vývoj byl nasnadě. Kapela se rozpadla a s Marcelou jsme skončili za pár dní v posteli. Vznikl vztah plný rozporů, jedinečný a neopakovatelný. Myslím si, že zásadním způsobem předurčil další vývoj nás obou. Dokud trval, vznikala na jeho základě prazvláštní hudba…
Pojmy a dojmy (1980)
Půlku mého života tvořily systémy a konstrukce, které mé v té době zaměstnávaly víc než holky. Před těma jsem měl navíc trému. Hudba mě začala zajímat až někdy v pubertě.
Snad proto ani OK Band nebyl nikdy v první řadě hudba a já v první řadě hudebník. Proč tedy hudba? Bavilo mě na něco přijít a zkusit to někomu říct, schválně co on nato. A pop music se k tomu docela dobře hodí. Hraje odevšad, navíc pro spoustu lidí a slova, která se v ní říkají, jsou podpořena kombinacemi zvuků majících tu moc působit velmi silně na lidské emoce. Marcela byla od počátku úplně jiná.
Fenomenálně nadaná zpěvačka, originální a praštěná. Věčně se proti něčemu bouřící. Nabitá podivnou energií schopnou zničit ji samotnou. Těžko by kdo hledal dvě protichůdnější povahy. Spojovalo nás to, že nám všechno na světě připadalo podivné až podezřelé. A co když je to všechno nějak jinak, říkali jsme si. Zajímalo nás to „jinak“ a ani jsme si moc nelámali hlavu „jak“. O tom byl od počátku OK Band. Talent, informace, chaos, krásné věci smíchané s odpornými. Exhibicionismus, destrukce. Dekadence v Praze na počátku 80. Let. Zábavná doba.
Cesta na povrch (1980 – 81)
Někdy v průběhu roku 1980 jsem se setkal s kytaristou Tondou, snad to bylo na základě inzerátu. Tonda je hudební analfabet a flink. Nemá valný sluch a jeho smysl pro rytmus je pod psa. Nikdo neví, co v příštím okamžiku zahraje. Asi ani on sám. Někdy to nejde poslouchat. Někdy je ale výsledek tak ohromující, že bere dech. Při Tondovi musí stát osud.
Asi tak na přelomu roku začínáme spolupracovat s textařem a manažerem Ladislavem Vostárkem. Dělá s námi ve volném čase, když právě nedává dohromady svoje Turbo. Možná taky proto, aby se pořádně odvázal. Turbo je sice komerčně super, ale přeci jen trochu moc konfekční. V textech měl Láďa spoustu dobrých nápadů a jeho podíl na jejich autorství byl často podstatný, škoda, že své nápady nedotahoval do konce. Hudbě rozuměl jen jako posluchač a jeho rady byly spíš typu „Tohle je dobrý, tohle je blbý“. Lepší než drátem do oka, říkal jsem si. Láďa byl první „profesionál“, se kterým jsem spolupracoval, vysvětlil mi, že hudba je taky obchod, a vůbec dávat našemu snažení nějaký praktický smysl.
Byl to taky on, kdo zařídil naše první nahrávání ve studiu Budíkov Martina Kratochvíla.
Výsledek byl pofiderní prvoplánový bigbít, patrně ještě zatížený statusáckým balastem z Láďovy předešlé spolupráce s Katapultem. Byli jsme z toho všeho dost rozpačití a je dobře, že se tyhle nahrávky nikdy nikde neobjevily. Pásky se už léta válejí kdesi v útrobách smetiště a to, co po nich zbylo, je jediná mizerně nahraná kazeta. Asi tak na jaře 1981 dochází k zásadnímu přelomu a možná by stálo za to zjistit, co ho zapříčinilo. Já to totiž nevím. Připravovali jsme se na druhé nahrávání v Budíkově. Tehdy vzniklo něco jako „smysl“ OK Bandu. První verze pozdějších hitů Smutný cirkus a Už mi nevolej a sedm dalších věcí. Dodnes nechápu, jak to, že se žádná z těch sedmi neobjevila na některé z našich desek. Asi to tak mělo být. Za zmínku stojí i způsob úhrady studia. V minulém režimu se nepodnikalo, lidé se mohli jen vzájemně poskytnout jakési služby. My jsme se Martinovi revanšovali na jeho návrh fyzickou prací, skládali jsme uhlí, případně jsme betonovali, zatímco Marcela drhnula podlahy a myla okna. Byla to moderní forma roboty. Po šichtě jsme šli do Mnichovic na vlak. Zkoušeli jsme jezdit načerno, a když přišla průvodčí, říkali jsme, že jsme přiběhli na poslední chvíli a nestihli si koupit jízdenku. Láďa Vostárek nám taky zařídil první veřejné vystoupení v klubu na Petynce pár dní před Vánocemi 1981. Před námi zpívala Petra Černocká, do níž jsem byl o pár let dřív doby do dívky na koštěti tajně zamilovaný. Dodnes si vybavuji, jak její kostým zatuchle zapáchal, když nás míjela cestou z pódia. Uvědomil jsem si, že pop music není vždy nutně jen lesknoucí se éterický přelud omamných vůní. Jak proběhla naše „live“ premiéra? Zčásti ožralí a zčásti střízliví učni se postupně rozjeli a v závěru produkce někteří z nich nebyli, aspoň soudě podle jejich divokých projevů, tak docela při smyslech. Snad za to mohla naše hudba, snad pivo, francovka, okena a indulona. Snad kousek od každého. Byl to pro mě do té doby jeden z největších zážitků v životě. Zdálo se nám v tu chvíli, že jsme „na povrchu“.
Singlové zápletky (1982 – 85)
Jednoho rána na jaře 1982 se mi vybavila zvláštní, tísnivá atmosféra. Šero, prázdno, z velké dálky doléhající táhlé tóny smyčcového orchestru. Jakoby se všechno, co má nějaký smysl, už stalo. Složil jsem Žižkovskou zeď a rázem byla vyřešena otázka prvního singlu. Bylo to naše první „legální“ nahrávání.
Uskutečnilo se ve studiu Čs. Rozhlasu v Budějovicích, kam jsme se ještě v dalších měsících několikrát vrátili a na které od té doby rád vzpomínám. Snad proto jsem nedávno odkoupil všechno, co jsme tam za tu dobu nahráli.
V průběhu necelých tří let jsme vydali celkem šest singlů. Jsou zrcadlem Marceliny rostoucí labilitu a trhlin ve schopnosti komunikovat, zatímco v mém případě zas mé tehdejší rozpolcenost a těkání od jednoho k druhému. A taky potřeby získávání a zpracovávání stále nových podnětů. Někdy jsem bez schopnosti oddělit důležité od bezvýznamných.
1982 – Žižkovská zeď / Nemůžu psát texty
Konfrontace pocitu tajemného odcizení a bizarní destrukce.
1983 – Božský klid / Smutný cirkus
Logický krok dál stejným směrem, jen kousek blíž k pop music.
1983 – Nejsi / Kroky ve tmě
Nejsi je výrazem absolutní negace. Zřejmě i pod vlivem sebevraždy matky Marcely.
Kroky ve tmě se nepovedly.
Budeme se muset, rozhodnout, jestli hrajeme novou vlnu nebo techno pop. Jsme na rozcestí.
1984 – UFO nad rybníkem / Elixír lásky
Techno pop vítězí. UFO je náš největší hit.
1984 – E.T. / Chodila jsem s reportérem
Očividně se snažíme zopakovat úspěch Ufa, ale kouzlo se vytrácí a zbývá pouhá banalita.
1984 – Už mi nevolej / Bydlím na závětrné straně továrního komína
ALBOVÁ PAST (1985)
Album bylo v minulém režimu výrazem uznání oficiální existence umělce. Alba vydávali lidé jako Karel Vágner. Láďa Štaidl, Franta Janeček nebo Petr Janda se svými soubory. I my jsme „uznaní“, a tak trávíme část zimy 84/85 v legendárním, dnes už neexistujícím studiu Mozarteum v Jungmannově ulici. Vágnerova rakouská pseoudohvězda Goldie Ens tam prodává technikům džíny, profesionální revolucionář Dean Read zase náhradní díly na ojetá cizí auta. My se tam snažíme na jedno album vměstnat kousek od všeho, co jsme dosud vyzkoušeli. Se střídavými úspěchy. „Kdo ty barvy určil“ podle mě zajímavě rozvíjí odkaz „Smutného cirkusu“, zatímco „Proměny“ jsou dost prkenným nástupcem „Žižkovském zdi“. „Poselství“ je zvukově docela zábavné, celkově ale blbější než „Nemůžu psát texty“. „Nezavěšujte“ je určitě lepší v původní verzi z Budějovic. Hlavním tahákem je nová verze „Ufa“, která završuje jeho úspěch. Jinak je tam dost technopopové vaty. Dnes se mi zdá, že jsme chtěli obsáhnout trochu moc stylů naráz. Je tam moc zvukových efektů a málo jednotících momentů. Ostatně výrazem toho, že jsme sami tak docela nevěděli, co s tím, je, že jsme to nazvali „DISKO!“. Úplně blbé to ale určitě není. Doufám.
V ZAJETÍ ILUZÍ (1986)
Jezdíme na čím dál víc oficiálních akcí. Dny Prahy támhle a zase tuhle, společný koncert s těmihle, jedna akce za mír, druhá, třetí, sem tam do Ruska a do „povinného“ Sokolova. Rutinní kamufláž, stejně jako celý systém. Seznamujeme se s Karlem Svobodou a jeho „zázračnou“ Včelkou Májou oplechovanou v Německu několika zlatými deskami.
Rozcházíme se s Láďou Vostárkem, protože Karel nám připadá jako větší borec.
Říkáme si: Kdoví, třeba tu naší geniální hudbu pustí někomu „tam venku“...
Začínáme pozbývat zdravého smyslu pro realitu.
To je notně podpořeno stále častějšími návštěvníci Jevan, které byly v osmdesátých letech hotovým rájem iluzí. Trvalé výjezdní doložky, manželky v ojetých golfech, nescafé teče proudem a, než ho dopijete, můžete si listovat v německém obrázkovém katalogu. Pohádkové věci na každém kroku. Kouzlo ale vyprchává zároveň s minutím cedule Jevany.
Za daleko horší ránu pro duševní zdraví skupiny ale považuji fakt, že jsme se dostali pod vliv tehdy velmi módního přestavbového pozitivismu. Petra Nagye s jeho zájmem o „nebojácné“ mladé lidi, co se nebojí postavit „nespravedlnosti“. Vzniklá pachuť tvoří valnou část podivného alba TVŮJ ČAS PŘICHÁZÍ. Hity Pár slov a dost a Hádej, které už s OK Bandem a jeho „smyslem“ mají pramálo společného, stejně jako impotentně okázalý obal se jen marně snaží zakrýt mou tehdejší tvůrčí bezradnost. Jejím vyvrcholením bylo nesmyslné přijímání nových členů, kteří nevědomky jen dále ředili smysl všeho toho počínání. Někdy v té době jsme se s Marcelou jako partneři rozešli. Nejlepším důkazem mojí ztráty koncentrace je to, že ani pořádně nevím kdy...
ROZKLAD (1987)
Umělecky se s Marcelou nějak rozejít nedokážeme. Snad je to vtyčený ukazovák osudu. Společná práce se nám ale taky zrovna nevede. Jsou to samá provizoria. Naše koketování s Karlem Svobodou postupně degeneruje, až zaniká úplně. Marcela prožívá krátký, bouřlivý román s novovlnným Pepou Vondráškem, po němž nám zbyde hromada totálně pomatených textů. Nahráváme kus alba a zas to mažeme, abychom nehráli něco úplně jiného. Noví členové intrikují. Stále větším problémem se stává alkohol. A to i Marceliným a koneckonců i mým. Kdyby byl nablízku někdo soudný, řekl by : KONEC !
My ale zatím v Jevanech dokončujeme naše třetí album příznačně nazvané : STALA SE NĚJAKÁ CHYBA.
Marcela odchází.
NEKONEČNÉ BLOUDĚNÍ (1988-1998)
Další dva roky Marcela střídá skladatele a producenty, já zase zpěvačky. Marcela se marně snaží vnutit Čechům jakýsi podivný soul, já se zas utápím v pseudointelektualismu. Umělecká kocovina. Z té doby si občas rád vzpomenu leda na písničku Zámek. Škoda, že nevznikla někdy jindy. Jinak je výsledkem na obou stranách slušná řádka tvůrčích i komerčních neúspěchů. Snad proto se spolu začátkem roku 1990 setkáváme s úmyslem promluvit si o možném obnovení OK Bandu. Je to ale jako kdyby spolu mluvili obyvatelé dvou různých planet.
Podařené divadlo. Oba hrajeme, jak jsme vlastně zaneprázdnění. Pár měsíců na to se zozhoduji jednou provždy
skoncovat s uměleckou činností. Důkladně. Vyhazuji i fotky, texty a pásky. Nemám ve zvyku se vracet. Další léta se věnuji podnikání v hudebním průmyslu. Chodím na schůze, nosím kravatu a sako, časem pobírám i slušné dividendy. Jezdím rychle autem a sem tam se rozvedu. Kdesi se vynořuje historka, jaký jsem to já tvrdý obchodník...
O Marcele toho moc nevím. Snad až na běžné fámy o neurovnaném soukromém životě. Šoubyznys. Mám pocit, že tápe i umělecky a zpívá další a další zbytečné písničky. Možná, že ona na to má jiný názor. Čas od času mi nabídne nějaký nový projekt. Spíše se těm setkáním vyhýbám. Je to pro mě celé něčím uzavřeným a já se opravdu nechci vracet. Dobře ale vím, že její hlas je stále stejně výjimečný. A nedoceněný.
V polovině devadesátých let se Marcela odmlčuje. Ticho po pěšině až do roku 1997. Ten si budu pamatovat. Vracím se ke psaní. Marcela se pokouší o umělecký comeback. Výsledek sice není přesvědčivý, získává pro další pokusy ale oporu ve svém novém životním a teď i uměleckém druhovi, režisérovi Zdeňku Švarcovi.
V dalším roce píšu čím dál víc, jako bych potřeboval splatit dluh za ta proschůzovaná léta. Mám chuť se pustit do produkcí. Znovu si kupuji různé hudební nástroje podobné těm, které jsem před lety prodal. Výsledek je několik zlatých i platinových desek Ilony Csákové a Ivety Bartošové.
Marcela se několika novými nahrávkami nenápadně vrací na scénu. Zpívá i vypadá snad líp, než kdy předtím. Schází jediné. Úspěch.
ORNAMENT OSUDU
Začátkem roku 1999 jsem se přestěhoval na Vyšehrad. Legendy nelžou, je to magické místo. Mám pocit, že věci, které jsem celé roky nebyl schopen vyřešit a někdy si ani pořádně uvědomit, se dávají samy do pohybu. Dějí se jakoby mimo moji vůli. Jednoho dne telefonuji Marcele. Scházíme se 20. 4. v 10:00. Není třeba skoro nic říkat. Tentokrát je všechno jasné.
Ještě docela nedávno bych to považoval za vtip. Stane se jen to, co se má stát.
Nic nejde změnit.
Neexistuje náhoda sama o sobě.
Náhoda je ornament osudu.
P.S. : Po nějaké době se s Marcelou shodujeme, že by bylo dobré zavolat Tondovi. Tedy spíš nutné. Chyběla nám jeho fenomenální scestnost. A vždycky dokonale učesaná patka. Třeba právě bez téhle kostky se celá stavba zřítila. Tonda mi po chvíli do telefonu sděluje, že kytaru před dvěma týdny prodal a že měl v poslední době „trošičku finanční problémy“. Typický Tondův styl oznamování špatných zpráv. Běžnou řečí to znamená: Nástroj už dávno nemám, protože jsem finančně v prdeli. Jenže skládačka zapadla a tenhle problém půjde vyřešit. Takhle ve třech jsme se sešli před osmnácti lety. Bylo to včera. Nebo snad předevčírem ?
Vyšehrad 10/99
Historie skupiny očima Marcely :
Vladimír je šílenec. Když si vezme do hlavy, že bude konstruktérem elektrárny, začne se učit rýsovat a zpaměti vychrlí nejednu knihu, laikovi naprosto nesrozumitelnou. Do práce, která ho nadchne, dává ohromnou energii a jeho konstrukční myšlení zná všechny detaily. Stejně je to i s hudbou. Tak například Žižkovská věž v podstatě „nelogickou“ melodií bez refrénu a přesto je krásně tajemná.
Myslím, že naše spojení bylo ideální. Dávala jsem do jeho přesných hudebních konstrukcí život i trošku bohémské potrhlosti a své ztřeštěnosti. Z OK Bandu tak byl velmi zajímavý hudební experiment, ne až tak extrémně vzdálený mé touze zpívat Čechům blues.
Pojmy a dojmy
Odmalička jsem byla obklopená hudbou. Táta byl dřív aktivním muzikantem (v jazzových orchestrech hrál na piáno), maminka zpívala blbě, ale ráda. Billie Holliday, Ella Fitzgerald, L. Armstrong, F. Sinatra, Beatles, Mamas and Papas… to bylo to, co jsem jako malá holka poslouchala.
Naši byli hodně společenští. Většinu času jsem ale trávila s babičkou Hedvikou a „chodící“ panenkou Kalinorou. Nevím, jak jsem na jméno Kalinora přišla, ale v pozdějším věku, kdy jsem se sama naučila hrát na kytaru, jsem o ní složila svou první písničku. Hudbu i text.
Do první třídy jsem chodila v ČSSR, další tři roky jsem byla v americké klášterní škole v Libyi. Nevím, jestli to byla předzvěst pozdější náklonnosti k tajemnu, horoskopu a všemu podivnému, ale začátkem prázdnin na choceradské chatě pozoruji obrovskou červenou, po nebi plující kouli. Zapadající slunce to tedy rozhodně nebylo… I na Hvězdonické hvězdárně později potvrzují přítomnost UFO.
Okupace – odjíždím 21. Srpna 1968 dopoledne přes Rakousko a Itálii za otcem do Libye. Čtvrt roku už tam pracuje jako zubní lékař na soukromé klinice. Doslova ujíždíme před tanky, směrem na Rakousko – české hranice.
Kdybychom přibrzdili, byly by nás rozdrtily. Máma měla tehdy v kapse dvacet dolarů, tátův diplom z Karlovy Univerzity a do Vídně jsme jely od hranic stopem. Na československo – rakouských hranicích kupuji talisman – kašpárka Kryšpína, kterého s sebou nosím dodnes.
Pobytem v Libyii a tamní škole jsem hodně ovlivněná a nastává velká proměna, plynule mluvím, čtu i píšu arabsky a anglicky. Chůze kolem mešit mě fascinují. Slovní zásoba rodného jazyka se mi vytrácí z hlavy…
Pak rodiče po třech letech ruší možnou volbu emigrace a vracíme se za babičkama do Prahy. Tady mám pochopitelné problémy ve škole ( česky samozřejmě rozumím, ale neumím použít správná slova ). Učitelky mi dávají náležitě „sežrat“ dobu, kdy jsem byla mimo socialistické školství. Z rodného jazyka nakonec skoro propadám, ale zlatá třídní učitelka „zázračně“ vše vyřeší a najednou mám „jen“ za 3.
Na druhém stupni taky začínám studovat na Lidové škole umění zpěv a klavír, ale nenávidím každodenní třičtvrtěhodinové cvičení s Bayerovkou. Ve čtrnácti navštěvuju s rodiči Egypt. Přímý zásah! Mystické prostředí mě velmi přitahuje.
Ve škole jsem neměla žádnou „zásadní“ kamarádku. Je samozřejmé, že mě doba strávená MIMO poznamenala a byla jsem zákonitě jiná. V pionýru jsem taky nebyla a neskočila jsem ani učitelkám ani na řeči o zlých kapitalistech a chudých rozvojových zemích. V podstatě mě škola nudila. Jen taktak jsem udělala zkoušky na „zdrávku“. Další životní boj se socialistickým školstvím byl na dosah. Se „zdrávkou“ byla spojená i praxe v kojeneckých a dětských ústavech a domovech. Samozřejmě, že touha adoptovat černošské dítě, kterou jsem si odtud přinesla, mi doma neprošla. Vím, že to tehdy byla nativní forma boje proti rasismu, ale tahle touha to jednou udělat, mi pořád ještě zůstala. Od té doby, co jsem byla v Libyi ve třídě s černochy, araby, Japonci apod., totiž nesnáším kecy o nadřazenosti rasy.
Úžasným osvícením byla pro mě /díky seznámení s Honzou Fischerem) Hanspaulka a její muzikantská hospoda Houtyš. Lidé si tam byli hodně blízcí.
Někdy v té době začínám také psát první „básně“. Vlastně jim ani básně neříkám, nicméně je mám všechny pohromadě a na deskách téhle mé dnes už docela velké sbírky je napsán název „Pocity“. Založila jsem do ní i texty z mého posledního sólového alba – patří tam.
Nejen rasismus, ale i vztah k rodičům mě tehdy štval. Byl moc studenej na to , abych přišla a řekla, že jsem v průšvihu, nebo že jsem včera přišla o panenství. Moc dobře si pamatuje zděšení při nikdy předem nevysvětlené první menstruaci a stejně netečná byla i mámina sebevražda. Mohla přece sakra aspoň napsat: POLIBTE MI ŠOS!
Jo – proč vlastně zpívám? Těžko to dokážu popsat. Z vnitřní potřeby, asi stejně automaticky, jako si třeba čistím zuby. Prostě jsem se zpěvačkou narodila a Bohu vděčím za to, že se můj koníček stal i mým povoláním.
CESTA NA POVRCH (1980-1981)
Tonda
K OK Bandu neodmyslitelně patří.
Spolupracovala jsem s mnoha kytaristy, ale tu hrůznou zvědavost před každým sólem jsem zažila vždycky jen s ním. A vždycky mě překvapil.
Dnes by se řeklo producenti
Láďa Vostárek poetiku OK Bandu nedělal. Pod pojmem VOKO byla skrytá jednoduchá rovnice tehdy začínající kapely. Kočandrle píše – VOKO bere. Nutná daň? Ale zase je fakt, že Vostárek rozuměl obchodu a díky němu jsme se jako kapela rozjela po koncertech. V Budíkově U Martina Kratochvíla nahráváme v roce 1981 až teď vydanou A – bomb. Její atmosféra je nepřekonatelná. Jednoduchá smyčka a mých pět grogů proti zimě v nově vznikajícím studiu nemaj chybku.
SINGLOVÉ ZÁPLETKY (1982 – 1985)
1982 - Žižkovská zeď / Nemůžu psát texty
Tajemná krásná atmosféra. Jádro OK Bandu. Tenhle starej praskající singl miluju – nedám ho za nic na světě.
1983 - Božský klid / Smutnej cirkus
Dobrej nátěr. Ani textová komise v Sokolově to neprokoukla. Ba ne, ještě dneska mi z něj jde mrá po zádech.
1983 - Nejsi / Kroky ve tmě
Prodělávám těžké období. Nejsi složil Vladimír pod vlivem sebevraždy (bylo to 12. Ledna 1983) má mámy a druhou jsem si přejmenovala na „Janeček v tunelu“. Odpovídá tomu.
1984 - Už mi nevolej / Bydlím na závětrné straně komína
Máme rádi Police, ekologickej text nám taky projde. Skvělá pecka.
1984 - UFO nad rybníkem / Elixír lásky
..jasně, že mi je blíž Elixír, ale dětská písnička (jak jsem UFO brala) byla fajn a romanticko – záhadnej text taky.
1985 - E.T. / Chodila jsem s reportérem
Jak jsem milovala Film, písničku jsem po pár týdnech doslova nesnášela. Brzy se mi oposlouchala. Ale byla posluchačsky úspěšná. Díky téhle averzi se mi jednou při koncertě vytratil z hlavy text a nebýt chlapečka v první řadě, od kterého jsem odezírala, písničku bych asi těžko dala dohromady. A Reportéra jsem si při zpěvu představovala jako comics, což bylo zábavný.
ALBOVÁ PAST ( 1985 )
I pod občasným chaosem techno – efektů je 1. deska dobrá. Možná, že v první písničce štěká můj vysněnej shar-pei...
Ba ne, je to pes Vostárkův. (Ale co když je zakletej?!) Tuhle desku jsme natáčeli v prvním „opravdovém“ studiu – v Mozarteu.
Máma by měla radost.
V ZAJETÍ ILUZÍ (1986)
Seznámení a práce s Karlem Svobodou byla zlomovou zkušeností. Studio v Jevanech, kde jsme trávili hodiny a dny, nám bylo kdykoliv k dispozici. Když nám to hodně šlo, točilo se do rána – v opačném případě jsme šli s Karlem a jeho ženou Šiškou na panáka. Ideální stav proti přesně vypočítaným frekvenčním minutám a pauzám na svačiny, obědy a večeře ve státních
studiích. Pracovalo se skvěle, ale pocit kapitalistického omráčení jsem fakt neměla.
Těžko jsem mohla „otevřít pusu dokořán“, když jsme s našimi při návštěvě Egypta měli pro sebe patro věžáku (který patřil našemu kamarádovi) u Nilu a v Libyi zase bylo zlato za babku, takže si máma při výletech do města přikupovala přívěsky na svůj chrastící náramek jako na běžícím pásu.
Ale točit v Jevanech opravdu „NĚCO“ znamenalo, takže jsem si asi neprávem brala všechno jako samozřejmost. Možná.
Druhá deska se mi jako celek líbí. Pár slov a dost sice nemá s původní atmosférou OK Bandu mnoho společného, ale spolu s nenapravujícím „Hádej“ se stávají hitem. Symboliku v textu dovršuje můj vztah s Vladimírem a alkohol mi pomáhá překonat rozčarování z jeho viditelné náklonnosti k nové klávesistce Hance. Jako partneři se rozcházíme. Dějí se s námi podivné věci.
ROZKLAD (1987)
Pracuje se nám obtížně. Střídání stylů nás vhání na třetím albu do podivného bigbeatu, jak od východoněmeckých Puhdys a jeho název. Stala se nějaká chyba je tedy naprosto výstižný. Mám pocit, že mě jednoho rána oblečou do kroje a budem to slavnostně vydávat za „novou tvář kapely“. Prostě tápající ponorka, na kterou už nemám nervy a odcházím.
Labutí Fata morganu ale miluju.
NEKONEČNÉ BLOUDĚNÍ
Po odchodu se neúspěšně snažím založit vlastní kapelu a beru „lano“ od Leška Semelky i pozdější pozvání ke spolupráci s Yandim bandem Slávka Jandy. Satisfakcí je pro mne spolupráce s vynikajícími hudebníky a textaři. Všechno začínám směřovat k samostatnému projektu.
V roce 1993 vzniká „Každej to má rád“ – album, za které jsem nominovaná na Cenu Gramy jako zpěvačka roku a v roce 1998 je to album Nesmíš bloudit. Všechno dělám s největším přesvědčením, ale ten zatracenej komerční úspěch se ne a ne dostavit.
Někdy si říkám, že tady musí člověk umřít, aby si ho všimli. Na jaře loňského roku navštěvuji astrologa. Jsem překvapená, když odhaluje, jak důležitou součástí byl v mém životě Vladimír a umělecké repete nevyloučil. Osud ?
Brala jsem to jako příjemné pobavení, ale když o pár týdnů později Vladimír volá, jde mi mráz po zádech.
OK Band je kámasútrou mého osudu.
Teď už si ovšem vybírám pouze polohy, které mi nejvíc vyhovují.
POSTŘEHY O SKUPINĚ, JEJICH ČLENECH A HUDBĚ
„Ornament osudu“ je podvanácté letech prvním albem skupiny OK Band, v jehož současné podobě se objevují všichni významní protagonisté z jejího původního složení: Marcela Březinová, Vladimír Kočandrle a Antonín Manda. OK Band v 80. letech patřil mezi naše neoblíbenější rockové skupiny a byl pravděpodobně nejvýznamnějším představitelem české nové vlny.
Současný OK Band oživuje poetiku a styl, které měl zhruba v letech 1981 – 1985, včetně osobitého stylu a interpretace zpěvačky Marcely Březinové. Nejde ale jen o nějaké patlání se v minulosti. Současnost je tu stejně důležitá, jen se s minulostí ve všech (lidských i hudebních) rovinách volně kombinuje a prolíná. Otázkou je, jaká budoucnost z toho nakonec vznikne. Žádný ze staronových členů nebere společné umělecké setkání na lehkou váhu: pro Vladimíra Kočandrleho, jinak ředitele gramofonové firmy, znamená OK Band například autentický (a jak sám říká, často i velmi zábavný) pohled na fungování hudebního průmyslu a firmy z druhé strany, změnu životního stylu (například ze sak, kravat a jednání v drahých restaurací skok do šílených návrhářských kreací a hraní na obskurních diskotékách), nebo také naprostou osobní i uměleckou svobodu, kterou si díky finanční nezávislosti jako jeden z mála muzikantů může dovolit, a pak třeba i pocit, že s OK Bandem před lety cosi zůstalo nedokončeno... I Marcela Březinová se do nového projektu pustila s vervou, naplno a svůj život změnila od základu. Zahodila oranžovou image, nechala si na rameno vytetovat nový znak skupiny, z původního docela úhledného účesu udělala minimálně na rok nepřehlednou změť špánkovitých antén, zakoupila psa, který celé rodině organizuje život... a také báječně nazpívala staré i nové písničky. Antonín Manda zase na dlouhá léta dokonale zmizel z hudebního světa. Po rozpadu OK Bandu na přelomu osmdesátých a devadesátých let ještě nějakou dobu po nocích nahrával svou prapodivnou hudbu doma na magnetofon, ale časem prodal nástroje a vypařil se. V hudbě nerespektuje naprosto žádnou logiku a hrát s ním ve skupině je jedno velké dobrodružství. Vyniká velkým osobním kouzlem a většina lidí ho považuje za roztomilého člověka. To ale netuší, že velkou část času je dokonale mimo. Jakoby se neustále blížil katastrofě a nechávalo ho to dokonale klidným. Snad právě proto občas zahraje kombinace tónů, nad nimiž se zastavuje rozum.
Na albu Ornament osudu jsou zařazeny jednak úplné novinky, tak zvukově aktualizované nové nahrávky jejich největších hitů z první poloviny 80. let. V soundu OK Bandu roku 2000 tedy najdete názvuky The Cure, Ultravox, Stranglers, Yazzoo, OMD, Eurythmics a dalších legend tehdejší doby stejně jako prvky experimentální elektronické hudby nebo současného danceflooru. I přes spojení těchto zdánlivě neslučitelných prvků a poměrně velký časový odstup je z prvních reakcí zřejmé, že si skupina zachovala svůj charakteristický sound.
Jak a proč znovuvznikl OK Band?
Vladimír Kočandrle: blázen?
„Proč jsem se rozhodl oživit OK Band? To má několik důvodů. Po nějakých letech tzv. úspěšné podnikatelské existence v hudebním průmyslu jsem zjistil, že mě můj život sestávající se z věčných schůzí, služebních cest, pracovních obědů, drahých obleků a exotických dovolených tak úplně neuspokojuje. Došlo mi, že všechno, co materiálně potřebuji, už mám a začala mi chybět motivace. Potřeboval jsem radikální změnu pohledu na život. Začal jsem znovu psát, později i skládat a produkovat desky. Bavilo mě to, ale pořád mi něco scházelo. Kapela: když jsem se před rokem před rodiči zmínil, že chci po letech dát znova dohromady OK Band, můj velmi pragmatický otec prohlásil, že jsem se zbláznil a otázal se, zda to mám zapotřebí. Tehdy jsem si uvědomil, jak je skvělé udělat právě to, co člověka napadne a nelámat si hlavu, jestli si někdo bude myslet, že to nemám v hlavě v pořádku. Udělal jsem dobře. V kapele jsem si uvědomil, že život může být vodvaz. Kdykoli. Že na věku ani na dalších okolnostech málo sejde, že vždycky je třeba žít naplno a dívat se před sebe. A že všechno, čím někomu neškodím, je v pořádku, a tedy dovoleno.“
Je Marcela mimozemšťan ?
„Marcela Březinová je zvláštní osoba. Na naší společné minulosti je hodně fascinující i temného. Nějaká léta jsem se jí proto dokonce vyhýbal. Uvědomuji si, že když jsem vloni přemýšlel o tom, že by se naše cesty znovu nějak mohly spojit, začal jsem ji studovat jako nějaký neznámý objekt nebo mimozemské těleso. Chtěl jsem pochopit tu nevysvětlitelnou sílu, která mě k ní zase přitahuje a požádal jsem o pomoc astrologa, hypnotizéra, grafologa a další. Co zjistili? Marcela má v sobě kromě mimořádného nadání i nezlomitelnou vnitřní sílu, která je její spásou a také důvodem, který ji umožňuje umělecky i lidsky se protlouct osudem, který by asi kohokoli jiného zlomil a zničil. Její problém je v tom, že tuhle sílu dokáže sama využít jen z malé části. Možná, že je to i její štěstí.“
První setkání po letech
„Nenávidím nakousnuté myšlenky, nedodělané věci. A jak jsme se s Marcelou začali po letech scházet, došlo mi, že náš vzájemný vztah a hudba, která byla koneckonců jen jeho důsledkem, je něčím v minulosti zdeformovaným a násilně přetrženým. A že začít musím tím, že se do té minulosti pokusím vrátit. A tak jsem znova přečetl knihy ze začátku osmdesátých let a do CD přehrávače v autě jsem dal výhradně nahrávky z té doby. Návrat ale nemůže být dokonalý, a to je právě to, co dnes chceme. Stát jednou nohou na začátku osmdesátých let a druhou v roce 2000. Dělat tamto, ale teď´.“
Současný repertoár OK Bandu
Sestává se zhruba ze čtyřech částí. Z původních písniček, které zůstaly zachovány v podobě vcelku se blížící originálu (Žižkovská zeď, Už mi nevolej, Bydlím na závětrné straně továrního komína), z původních písniček, které teď znějí o dost jinak (Nejsi, Smutný cirkus, Kdo ty barvy určil...), z bůhví proč nedokončených nápadů z roku 1981 dopsaných a většinou i textovaných roku 1999 (Představy, Tak se jí směj, Noční host) a z úplných novinek (Snad za to může láska, Do tmy se dívej, Ano i ne). „Jde nám o to, aby bez ohledu na časovou propast, která je od sebe navzájem často dělí, vytvářely jednotný celek.“
O technice
OK Band je „úplně jiná“ skupina. Nejde o to, jestli lepší nebo horší než ostatní, je jiná funguje na jiných základech, má jiný smysl. Dává svým členům pocit naprosté svobody ve zvláštním svěš, který si mohou sami vytvořit. Ve světě, kde se realita proplétá s iluzemi tak, že nejde poznat, co je co. A není to taky vůbec podstatné. „Podstatné je, že ten nepopsatelný pocit z toho vše vyvěrající můžeme šířit.“ Hudba, zvolená slova, kostýmy, design, nový znak a další věci jsou jen úlomky jednoho a toho samého. „Dlouho jsme si lámali hlavu, jak do celého projektu zapojit vlastní cédéčko z čistě technické stránky, tak, aby bylo zvláštní, nabízelo nečekané možnosti a občas si aspoň zdánlivě s posluchačem dělalo, co chce. Jako první nás napadlo, že každé nové CD OK Bandu, ať už album nebo singl, půjde nejen přehrát, ale také přečíst. Právě tak, jako kniha. Povrch disku tedy bude potištěn nějakým krátkým literárním útvarem. Šli jsme ale dál a rozhodli jsme se povrch bookletu potiskovat zvláštními typy laku, takže vytištěný text bude viditelný pouze při pohledu pod určitým úhlem.“ Některý posluchač na to přijde po měsíci, jiný třeba nikdy. Vlastní cédéčko v určitém okamžiku také samo rozhodne, kterou verzi písničky zahraje. Bude to třeba pokaždé jiná a její výběr nepůjde nijak ovlivnit. Nové album bude samozřejmě obsahovat i multimediální bonus, kde kromě unikátního videa, rozsáhlé textové přílohy, green saveru a jiných více méně očekávaných věcí najdete i písničku, která se sama zpřehází do unikátní, vždy jiné podoby podle toho, jak zareaguje na pokyn z obrazovky počítače. Multimediální bonus z alba bude propojitelný s prezentací na našich webových stránkách.
Motto:
„Jejich vztah je nemožný!“ (grafoložka na základě posudku písem)
Seznámili se na podzim roku 1979 na Hanspaulce. On se snažil dát dohromady kapelu, ji někdo přivedl s tím, že skvěle zpívá. Z kapely nakonec nic nebylo, zato mezi nimi dvěma to okamžitě zajiskřilo, a pak vznikl i OK Band. Náš vztah byl plný rozporů, jedinečný a neopakovatelný, říká Vladimír Kočandrle. Konec jejich vztahu byl ale i začátkem konce skupiny. Proč?
„Marcela Březinová se velmi silně podobá animě, tedy podvědomé ženské stránce pana Vladimíra Kočandrleho. Jestliže má v radixu Lunu v konjunkci s Marsem v Raku, pak tato žena má similimum Ascendent v Raku a Mars v prvním domě radixu v Raku,“ vysvětluje astrolog. „Šance na vytvoření fungujícího vztahu je mizivá,“ tvrdí grafoložka a numeroložka jen přízvukuje: „část jeho osobnosti touží po životním partnerovi, druhá chce být samostatná, nechce podléhat žádným omezením, to prozrazuje například číslo dne 28. Ona má stejně jako on touhu jak po partnerovi, tak po svobodě, což zase říká číslo dne 23 oscilující k číslu 5. Pakliže se u obou sejde momentální chuť mít partnera. Je to v pořádku, pokud ovšem jen jeden z nich zatouží po samostatnosti a svobodě, přichází problémy...“ V reálu je ovšem všechno možné, a tak i tento dle všeho nelogicky fungující svazek vydržel celých šest let.
„Můj vztah s Vladimírem pomalu končil a alkohol mi pomohl překonat rozčarování z jeho viditelné náklonnosti k nové klavíristce Hance, která se pak také stala jeho první ženou,“ vzpomíná Marcela Březinová. „Děly se s námi tehdy podivné věci,“ dodává. „Její písmo prozrazuje neschopnost adekvátně posuzovat podněty zvenčí, lidi i sebe sama, nezvládá pudy a instinkty, na nichž je silně závislá. Pokud je zahnaná do kouta, převládne celkově destruktivní ladění,“ konstatuje grafoložka. („Na základě těchto dvou tvrzení je tedy dost možné, že vztah bud skutečně neexistoval, nebo skutečně skončil.“) „Mars v první v první domě značí, že bojové prostředky ve vztahu jsou často slzy (rak), dále neakceschopnost a přecitlivělost,“ doplňuje astrolog a nám je tedy jasné, že místo, aby Marcela ve správnou chvíli vytáhla ženskými zbraněmi do boje a zlikvidovala vztah Hanky a Vladimíra v zárodcích, sáhla po láhvi a na jejím dně utopila své slzy.
Vladimír Kočandrle na tom ovšem není s partnerskými vztahy podle odborníků o nic lépe. „Způsob sebeprosazení, sebeobjevování a vlastní disponibilní energie je u něj spojen s procesem nalezení vlastního duševního svérázu a nalezením emocí. Tyto vlastnosti jsou indukovanými jen v souvislosti s nátlakem a dominancí vlastní osoby v psychické rovině ve vztahu s druhým,“ soudí astrolog. „Má tendenci k rozplývání celistvosti osobnosti, respektive menší vůli k jejímu udržení,“ domnívá se grafoložka. (Dá se tomu tedy rozumět i tak, že zatímco Marcela Březinová se tehdy zmítala ve svých pudech. Vladimír Kočandrle naprosto bez citu v psychické rovině přesunul svou dominanci na novou klávesistku.) Když se do nepříjemné situace vložil ještě Merkur Vladimíra v kvadrátu na Lunu Marcely značící, že ona je velmi přecitlivělá na některé jeho názory a on zase občas špatně interpretuje její informace, je jasné, že jinak než rozchodem to dopadnout nemohlo.
Skoro dvanáct let potom spolu Vladimír Kočandrle s Marcelou Březinovou nekomunikovali. Ona zatím vydala dvě sólová alba, on se stal úspěšným podnikatelem a jí se v podstatě vyhýbal. Zlom nastal na jaře roku 1999. Tehdy Marcela Březinová vyhledala astrologa, který jí předpověděl opětovnou možnou spolupráci s Vladimírem Končandrlem a on se zase, zcela dle předpovědi (o níž však neměl ani potuchy), rozhodl změnit svůj život a obnovit jejich bývalý projekt, OK Band. Znovu se dali dohromady.
Na čem tedy stojí jejich vztah a jakou šanci má do budoucna?
Funguje díky vzájemné téměř magnetické přitažlivosti (sexuální) a fascinací tím druhým. Je charakterizován častými odloučeními a návraty, komunikačními problémy a já celkově velmi nestabilní, ovšem také originální, intenzivní a duchovně a umělecky orientovaný. Poněkud větším problémem bude ukotvení vztahu, jeho stabilizace a vytvoření si prostoru pro vlastní existenci. Zde je prý oblast primárního traumatu vztahu, který má ale šanci růst prostřednictvím umění, tance, pohybu nebo hudby. „Celkově se jedná o typický napěťový vztah, což je dáno převahou neharmonických vzájemných aspektů mezi prvky obou horoskopů. Pro trvalost, stabilitu a pevnost vztahu vychází koeficient 0,88, to jest, že výrazně převažují neharmonické prvky. Vztah nelze doporučit jako trvalý a pevný,“ vynáší verdikt astrolog a dodává, že ale „pro vzájemnou přitažlivost vychází koeficient 2,84, což je zase poněkud nadprůměrná hodnota.“ Pan Kočandrle je stále pohotový ke změně, paní Březinová má tendence k rozpadu, jejich vzájemný vztah je nemožný, říká prý o obou jejich písmo. Zatímco on má tendenci osobnostně se rozpadnout, její obraz osobnosti je zase velmi zneklidňující.
Skutečně – zvláštní spojení...
