Vítejte na webu české novovlnné kapely OK Band
kontakt:
OK VIDEO
_____________________________________________
AKTUÁLNĚ :
Vladimír Kočandrle: Rocková hudba má schopnost rozdrtit nejrůznější druhy pokrytectví. Její fanoušci jsou loajální
Hostem úterního Press klubu Frekvence 1 byl hudební producent, textař a skladatel Vladimír Kočandrle. S Čestmírem Strakatým zabrousili do světa hudby a její tvorby, řekli si, jak se lišila hudba a její tvorba a produkce v osmdesátých letech, devadesátých letech a dnes, vyzdvihli rockovou hudbu na piedestal a promluvili o tom, koho dnes můžeme považovat za hudební megahvězdu. Možná budete překvapeni.
Od roku 1990 mohl vybírat a podporovat situaci v hudebním průmyslu a měl opravdu velký vliv. “Já se profesionálně zabývám showbyznysem už od roku 1981 a psal jsem texty pro OK Band. Tudíž už 42 let hudební vliv mám. Už je to strašně dlouho. V roce, kdy vyšla prvotina Depeche Mode, my jsme dělali první profesionální nahrávky. Tehdy v osmdesátkách se dělala hudba úplně stejně jako teď. Na rozdíl od Německa například zde byly jisté korektivy, které člověku limitovaly možnosti a trochu mu znepříjemňovaly život. Byla zde textová komise, což byl zkorumpovaný orgán, a když si někdo pustil pusu na špacír, měl problém,” říká hudební producent, ale dodává, že pop music nebyla zase až tak výrazně odlišná. “Karel Gott zpíval písničky tady i v Německu a byl to pořád ten samý Karel Gott.”
Ochrana práv fungoval vždy, jen byla jednodušší
Zajímavější než rozdíl v hudbě mezi devadesátkami a dnešní dobou, je rozdíl právě osmdesátek a například roku 1992. “To byla skutečně expanze svobody, dneska máte limitace zase úplně jiného druhu, už není žádná textová komise. Ochrana autorských práv byla nějakým způsobem zajištěná vždy, jen byla tehdy jednodušší. Užití způsobů hudby bylo daleko míň než dnes. Abyste mohl přetextovat písničku do češtiny, musíte mít svolení autora původního textu, jenomže ten má svého nakladatele a vy se můžete snažit sebevíc, ale nikdo vám většinou ani neodpoví. Nedávno jsem řešil slovenský vánoční cover, který nazpíval Palo Habera a při té příležitosti jsem zjistil, že na Slovensku pravděpodobně neexistuje ani jeden autorizovaný text coveru,” směje se Vladimír Kočandrle.
Vzpomínky na hudební anarchii 90. let a lásku k rocku
Člověku se prý stačilo v devadesátých letech rozhlédnout a zjistit, kde má nějakou příležitost. “Jako první přišly na řadu věci, které se dob té doby z nějakého důvodu nesměly vydávat. Žádné disidenty jsem ale neznali, navíc jsme měli nulové zkušenosti a pop music středního proudu v té době navíc ustoupila do pozadí. Dali jsme se na radikální rockový žánry, a to je věc, která nás do dnes baví. Rocková muzika má zdravý základ a vede lidi správným směrem. Vnitřní dynamika a razance rockové hudby má schopnost rozdrtit nejrůznější druhy pokrytectví. Dokáže lidi sjednotit a nevytváří žádné iluze. Lidi potřebují rockový drajv,” říká láskyplně hudebník. Dnes ale bohužel nemá rocková hudba takový prostor, jako tomu bylo dřív. “Dnes jsou na špičce jiné žánry, nicméně fanoušci rocku jsou velice loajální a nás baví vydávat vinylové kolekce metalu. Fungujeme například s Kabáty nebo Danielem Landou, kteří fungovali před třiceti lety a fungují dodnes. Vždy nakonec přežije to, co má obsah. Čas je spravedlivý soudce,” konstatuje typickým rockovým chraplákem Vladimír Kočandrle.
Krizí zažil náš dnešní host spousty. První nastala už v 80. letech, kdy vinily začaly ustupovat vůči kazetám. Ty se ukázaly jako chatrný formát a nastoupily CD. Ty podle Vladimíra průmysl na určitou dobu skutečně zachránily. “Daly mu novou dynamiku a lidi si obnovovali své sbírky. Po nějaké době se objevilo digitální šíření. Hudební průmysl v první chvíli nevěděl, jak tento způsob zlegalizovat. Posledních sedm, osm let je opět obdobím rozvoje. Všichni mohou dnes hledět s optimismem do budoucnosti. Jsme ve fázi vzestupu díky streamingu, který je dnes dominantní. Navíc máme bezprecedentní vzestup vinylu, a dokonce i CD. Lidé, kteří mají hlubší vztah k interpretům, si kupují nosiče,” má jasno host Frekvence 1 hudební producent Vladimír Kočandrle.
Má dnes Česko takové hvězdy jako tehdy Lucii Bílou, Karla Gotta nebo Karla Svobodu?
“To se dá těžko srovnávat. Budeme-li brát streaming jako hlavní ukazatel popularity, jsou naprosto dominantní hip hopoví interpreti. Nová deska Viktora Sheena a Calina s názvem Roadtrip byl jeden den druhý nejvyšší albový debut na celé zeměkouli. To je naprosto bezprecedentní v historii našeho gramofonového průmyslu. Několik dní po sobě tyto nahrávky překonávaly rekord streamování za jeden den. Těžko bychom to však srovnávali s Karlem Gottem.”
Dominika Číčelová · Čestmír Strakatý
Hudební byznysmen
VLADIMÍR KOČANDRLE
ČLOVĚK DOST MOŽNÁ HUDBU VE SKUTEČNOSTI
POSLOUCHÁ ČÍM DÁL MÉNĚ,
ALE HUDBĚ JE TRVALE A TÉMĚŘ VŠUDE VYSTAVOVÁN
Vydařený návrat hudebních kazet), ale dnes už je zřejmé, že to je hlubší jev. Možná jakési step-by-step obecně přijímané měřítko kulturního, a tím i společenského statusu jednotlivce. Snad v tom jistou roli hra-je i romantika pokusu udržet si při sobě ty „staré dobré časy“, než nás všechny zotročili roboti z matrixu... nevím. Růst vinylů je paradox. Statisticky čím dál větší většině lidí je vcelku jedno, v jaké kvalitě muziku poslouchá, klidně to může být z chrochtajícího mobilního telefonu, ale zároveň roste jiná, byť menší skupina posluchačů se slabostí pro mimořádně kvalitní zvuk. Je na místě ocenit, jak pružně zareagovali výrobci poměrně dobrých, a přitom cenově zcela dostupných gramofonů! I oni mají svůj podíl na úspěchu vinylového comebacku. Jen si říkám, jestli u těchto audio romantiků nejde o poslední generaci lidí, kteří dokázali ještě přimět sami sebe poslouchat hudbu tradičním způsobem.
Proč myslíte?
Divám se, jak se proměňuje typos umělce. Nevím, jestli se mnou budete souhlasit, nebo ne, ale hudba přichází o některé pilíře, na nichž celá desetiletí stála. Vezměte si třeba takové ty globální rockové kapely. Ty, které obsáhly opravdu celý svět, jejichž fanoušci znali zpaměti jména všech členů. A hlavně ti členové byli skuteční a opravdu v té skupině na něco hráli. Podle mého poslední takovou kapelou byli Coldplay. A to svoji první desku vydali v roce 2000.
Potíž je v tom, že světový hudební byznys už od roku 2000 žádné takové kapele nedal vzniknout. Doba je prostě nějaká jiná. Lidé ztratili trpělivost. Všechno chtějí mít hotové šup šup. A právě tento starodávný typ umělců dnes udržuje v pohybu vinylový zázrak a vůbec jisté novodobě noblesní sběratelství. V roce 2000 bylo fanouškům Coldplay kolem dvaceti, dnes jim je tak pětačtyřicet, snad padesát a jsou v nejproduktivnějším věku, kdy mají relativně dost prostředků, aby realizovali svoje koníčky, uskutečňovali si sny z mládí.
Od své oblíbené kapely nekoupí jen obyčejné cédéčko, ale kompletní vinylovou kolekci nebo luxusní limitované edice, včetně nikdy nevydaných raritních nahrávek. To je případ střední a starší generace posluchačů - co ovšem ta nejmladší, která hudbu konzumuje výhradně digitálně?
V nejmladších posluchačů hraje hudba úplně jinou roli, než jsme dosud byli zvyklí. Nechci tady rozvíjet teorie o důvodech globální streamingové dominance hip hopu, bylo by to téma na samostatný rozhovor. Vývoj ale rozhodně nekončí u dnešního audio streamingu. Budoucnost už je zase kdesi dál v neurčitu. Snad to řekl někdo z čínského šoubyznysu, ale ta myšlenka mohla klidně vzniknout kdekoli. Velmi rychle se prý blíží doba, kdy v případě hudby pouhý zvukový záznam přestane být pro člověka atraktivní - do budoucna bude muset jakákoli hudba nabízet i vizuální vjem, případně bude součástí nějakého širšího multimediálního celku, snad křížence obohacené, tzv. pohlcující reality a gamingu. Snad to zní jako vzdušné hypotézy, ale dnes opravdu žijeme tak trochu v zemi, kde zítra znamená už včera. A nejen vizualizace, Všechno se stále zrychluje a zkracuje. Zaklínadlo dneška se jmenuje TikTok. Koneckonců i Google už připravil vlastní reakci na tuto čínskou sociální síť, která je zaměřená právě na vytváření a sdílení extrémně krátkých uživatelských videoklipů. Nezanedbatelná část velmi preferované současné hudební produkce jakoby ignoruje normální realitu, již jsme donedávna - ale snad ještě I teď - obývali. Genetická modifikace reality. Podivnými podzemními prostorami se to hemží hady a krokodýly, drsné ženy mučitelky předvádějí silácká gesta, sem tam nějaký tygřík nebo lvíček otevírá tlamu, kolem projede nějaký bourák ze 60. let... Video Own Ir zpěvačky Rico Nasty je zase plné deformovaných postav, ostrých hrotů reálně neexistujících předmětů, u nichž nemám tušení, co jsou zač a k čemu slouží, vše v jedovatých přepálených barvách. Má to vzbuzovat zvědavost? Co to má vlastně vzbuzovat? Možná se takhle ptám, protože je mi šedesát a už jsem na tohle starej. Nebo příliš mnoho let v bezpečí blahobytu vytváří u lidí takovéhle zvláštní potřeby.
Jak to coby ředitel gramofirmy řešíte?
V určitém věku nemůžete skutečně porozumět estetickým normám patnáctiletých a vůbec jejich světu. Důležitý je výběr dobrých spolupracovníků, kteří se v nových trendech dokáží orientovat. Díky letům zkušenosti můžete z dálky posuzovat relevanci jejich úsudků a působit jako arbitr. Tím se společnost posouvá v čase. Praštěné komerční výstřelky tu ale byly vždycky. Stačí si vzpomenout na půlku devadesátek a třeba na pochodujícího černého hromotluka v generálské uniformě Captain Jacka nebo elektronický megahit kapely E-rotic se všeříkajícím názvem Don't Have Sex Wírh Your Ex. Byly to takové veselé klauniády, jinak ale písničky s celkem konvenční stavbou. Když to trochu přeženu, nelišily se zas až tak moc třeba od Kabátů nebo Chinaski. Výrazný úvod, čitelný rytmus a včas nějaký lehce zapamatovatelný refrén. Textově více či méně vtipná epika. Dnes mi to často připadá jiné. Jako by se slepovaly k sobě různé úlomky, jež se vzápětí zase rozpadají. Zajímavé kombinace, ale postrádám v tom často nějaký tvar. A snad i snahu o něj. Snad proto tolik těch střihů a blikání.
Nadarmo se neříká, že módní trendy jsou doménou mladých. A vy jste v roce 1990, kdy jste zakládal hudební vydavatelství Monitor, měl čich na to, co si tehdejší generace žádá.
Myslím, že to byla šťastná souhra okolností. Měli jsme v rukou nahrávky z hudebních přehlídek, kde se objevila jména jako Tři sestry nebo Orlík. Můj kolega Josef Přib ty přehlídky zvučil. Trocha kliky a několik správných rozhodnutí - výsledkem bylo vydání desek, které měly mimořádný úspěch.
Co vás přimělo pustit se po sametové revoluci do podnikáni?
Deset let před rokem 1989 jsem vystřídal snad úplně všechny profese, které v hudební oblasti existuji. Od skladatele přes kapelníka po hudebního publicistu. Pokud se tehdy chtěl člověk dobrat u Supraphonu nebo u Pantonu vydání nahrávky, tak si toho musel sám umět hodně zařídit. Já jsem naštěstí brzy poznal zkušenějšího spolupracovníka, textaře a manažera Láďu Vostárka. Bylo mi dvacet, když jsem začínal s kapelou OK Band, pro kterou jsem psal s Láďovým přispěním hudbu a texty. Já byl vždycky alespoň částí své osobnosti poměrně praktický člověk, takže jsem od začátku chtěl, aby to, co děláme, mělo nějaký reálný a měřitelný výsledek - chtěl jsem prostě hrát a vydávat desky. I když bylo třeba přizpůsobit se okolnostem, ale tak je tomu v každé době. Na straně jedné jste hudebník, textař a producent, na straně druhé vydavatel a obchodník, jenž z podstaty věci nechce prodělávat. Nicméně dokážete někdy upřednostnit umělecké zájmy před těmi ekonomickými?
V případě vydávání desek je pro mě důležitý ekonomický zdar - nikdy jsem se necítil jako čistý nadšenec, který investuje peníze, aniž ho zajímá, jestli je výsledek v černých, nebo červených číslech. Jako firma - ať už se jmenovala Monitor, EMI, nebo Warner - jsme ale často vydávali umělecky zajímavou tvorbu s omezeným komerčním potenciálem. O to větší výzva je dokázat i s takovou produkcí komerčně uspět. To je náš přistup dodnes. Děláme punk rock, gothic rock, radikální metal, řada archívních projektů napříč celým spektrem žánrů. To všechno můžeme pomoci udržet i v kontextu původní české tvorby, jen pokud to dokážeme zrealizovat s výsledkem nad nulou. Je to otázka udržitelného rozvoje kariér hudebníků, bohatství hudební scény i budoucnosti naších zaměstnanců. Nejeden z nich obětoval firmě několik desítek let života. Plánovaný obchodní prodělek je nonsens. Postrádá jakoukoli podnikatelskou logiku a vlastně i etiku. Když chci být chvilku v mínusu, můžu dát třeba příspěvek na nový oltář v kostele nebo něco podobného.
Vaše podnikatelské úspěchy jasně dokazuje například kapela Kabát - proč je v téhle zemi tak slavná právě tahle muzika?
Myslím, že úspěch Kabátu tkví ve skvěle zapamatovatelných riffech, jež se dokonale snoubí s texty Milana Špalka a vytvářejí přesně to, co lidi chtějí - českou kapelu, která je zkrátka „jejich“ parta správných chlapů, co sedívají na svět jako oni. A jsme v Česku, takže cynicky, bez jakéhokoli respektu k autoritám a se špetkou moralizování a sentimentu. Mám pro to termín „národní rocková skupina“ Něco takového najdeme v mnoha zemích, jen národní povahy se liší. Kabát je špička ledovce. V Česku je ale celá masa více či méně důležitých rockových kapel s dlouhou historií. Je to takové zvláštní, vlastně pozitivní dědictví normalizace - na jednu stranu jsme žili v určitě kulturní izolaci, na straně druhé tady nikdy nebyla ani vyloženě bída, ani žádný úplný kulturní teror. Tak mohla vzniknout specifická kultura pátků a sobot, kdy na každé druhé vesnici hrály rockové kapely na tancovačkách. Spojením záliby Čechů v jednoduchém bigbítu, u kterého se dá pít pivo, s absencí koncertů zahraničních skupin - právě to vytvořilo scénu, jež jakýmsi zázrakem přežívá i po víc než třiceti letech. Před časem jsem se byl podívat na koncert skupiny Harlej, jedné 2 tuzemských rockových špiček - bylo to v Horažďovicích. Ve Wikipedii jsem se dočetl, že město má 5441 obyvatel, široko daleko žádné gigantické střediskové obce, a přitom přišlo 850 platících diváků! To je přece naprosto fascinující jev, na němž mají zásluhu všechny ty velké, střední i malé bigbítové legendy. Měly by dostat nějaké kolektivní státní vyznamenání za udržení domácí kultury. Jsme ale v Česku. Takže by si ho možná nešly převzít anebo by si z něj dělaly srandu.
Společnost Monitor začala s deskami skupin Plexis, Orlík a Tři sestry a stála za úspěchem kapely Kabát - co vás potom zavedlo í k podpisu smlouvy s tehdy prakticky neznámou Lucií Bílou, na sólové dráze začínající Ilonou Csákovou a Bárou Basikovou či Ivetou Bartošovou, jež v devadesátých letech neprožívala zrovna své nejúspěšnější období?
V úplných začátcích stál náš úspěch na tom, že jsme velmi rychle zaplnili některé díry na trhu. To, co tu do té doby nebylo. Možná jsme byli ze všech nejrychlejší. Asi tak po roce nám začalo docházet, že takhle se dlouho přežít nedá. A tak jsme začali fušovat do pop-music. Jeden z našich prvních úspěchů v popové hudbě byla první deska Báry Basikové, dodnes jí říkáme Bílá Bára pro její sněhobílý obal. Pak došlo na pověstné setkání s Lucií Bílou. Respektive já se s ní setkal daleko dřív, když jsem jí nabízel v 80. letech místo zpěvačky v OK Bandu, ale ona nechtěla. Podruhé jsme se viděli někdy v roce 1991, když s Lucii Ondřej Soukup natočil Reguiem pro panenku - přišla tehdy s Ondřejem v pruhovaných černobílých kalhotách a křiváku a chřestilo na ni několik kilo náramků a řetězů. Pokud si vzpomínám, tak tašku s veškerým majetkem měla v úschovně na hlavním nádraží, protože se ráno snad s někým rozešla či co. Krátce se i zvažovalo, jestli by u nás ve firmě nemohla přechodně bydlet na půdě. Vypadá to jako scéna z nějakého filmu, že? K ubytování nakonec nedošlo, ale ke spolupráci ano a já dodnes její album Missariel z roku 1992 považují za jednu z klíčových popových desek, jaké v naší zemi kdy vyšly. To byly ty divoké devadesátky.
Jak došlo ke comebacku Ivety Bartošové?
Ještě ze zlaté éry OK Bandu v polovině 80. let jsme se znali s Karlem Svobodou; napsali jsme spolu mimo jiné píseň Pár slov a dost, ve své době poměrně známý hit. V půlce devadesátých let jsme se domluvili na vydání jeho muzikálu Dracula. A z toho se nakonec vyklubal nejúspěšnější český muzikál všech dob. Divadelní prostředí je jiné než celkem přehledný svět popu - divadlo je labyrint plný intrik, pomluv a úskoků. A do nich zabředla také Iveta. Karel Svoboda chtěl, aby Iveta do Draculy v době vrcholu jeho slávy nastoupila jako nové lákadlo, Ladislav Štaidl, Ivetin partner a Karlův soused, si to nepřál; nakonec si ale Iveta prosadila svou a obratem byla zpátky megahvězdou. Tam někde byl začátek Ivetina rozchodu s Láďou, protože on si v té době vlastně vůbec nepřál, aby Iveta jako matka od syna nějak moc zpívala. Láďa ale byl formát a v každé situací se nakonec dokázal zorientovat a najít správné řešení. Z jeho iniciativy tehdy přišla řeč na to, zda není škoda, že Ivetina popová kariéra v posledních letech stagnuje. A vznikla myšlenka udělat z Ivety princeznu ze zámku a natočit snad až příliš romantickou desku.
Vzniklo album Ve jménu lásky, které dodnes představuje pravděpodobně největší comeback v dějinách naší pop-music. A vlastně i tak trochu můj malý comeback, protože já se po letech vrátil k psaní normálních textů pro zpívající lidi. Po roce 1990 jsem totiž textoval jen pro Šmouly. Fanánek všechno nestihal! No, a protože já měl v hlavě kompletní šmoulí kodex, tedy co ty modré postavičky smějí a nesmějí, což majitelé autorských práv přísně kontrolovali, tak jsem těmi pravidly naplnil jednotlivé texty a ono to fungovalo.
Za svůj profesní život jste objevil řadu pozdějších hvězd - stalo se vám někdy naopak, že jste odmítl někoho, kdo později výrazné uspěl?
Traduje se, že jsem odmítl skupinu Lunetic, protože mi její pozdější hit Máma přišel naprosto příšerný. Netvrdím, že to tak nebylo, jen už si to nepamatuji. Naopak si vybavuji, že kolem nás svého času prolétli Chinaski, Netušil jsem, co to je - slyšel jsem jen pár taktů a mávl nad tím rukou. I takové věcí se stávají, ale to je dobře. Pokud by se totiž nestávaly, tak člověka nic nebude nutit na sobě pracovat a napříště se nad každým svým rozhodnutím důkladněji zamyslet. Z problémů a chyb se člověk učí. Vlastně jenom z nich. Zdar a úspěch totiž kromě velice krátkého pocitu uspokojení mnoho nepřinášejí - naučí člověka akorát zlenivět a zpychnout!
Ještě než Vladimír Kočandrle promluvil do české populární hudby jako hudebník, hybatel a posléze „vší hudby ředitel“, představil se jako autor anglických textů na vývozní verze alb skupin Katapult (2006), Citron (Tropic of Cancer) a Elán (Kamikadze Lover). Od podzimu 1981 hrál v novovlnné skupině OK Band. Zároveň býval považován za jakéhosi mluvčího nastupující novovlnné garnitury (vizte článek Nová vlna no starém beránku v časopise Sekce mladé hudby Kruh, č. 7).
Nemenší proslulost získal jeho text otištěný v časopisu Tribuna v době kampaně proti české nové vlně, v němž se (slovy knihy V. Lindaura a O. Konráda Bigbít) „novovlnný jeliman nekolegiálně distancoval od „výstřelků“ ostatních kapel“. On sám k tomu řekl ve sborníku o české nové vlně Excentrici v přízemí. „Já dělám vždycky, co chci, musím občas udělat, co nechci, ale to už není v rámci kapely.“ Zde je citován i příznačný výrok z časopisu Melodie, do níž v takzvané Kratochvílovské, tj. tvrdě znormalizované, éře občas psal: „Úplně nejradši mám Machiaveliho.“
Po třech řadových albech a sérií singlů OK Band v roce 1990 vyšuměl (znovu se načas obnovil v roce 2000). Doba ovšem nabízela nové výzvy. Na začátku roku 1990 se připojil ke spoluhráči z OK Bandu Josefu Přibovi. jejích vydavatelství Monitor Records (od začátku roku 1994 jako joint venture s firmou EMI) změnilo z gruntu českou zábavnou hudbu.
Jeho vliv na český gramoprůmysl 90. let s lehkou nadsázkou charakterizuje Josef Vlček v časopise Rock © Pop 12/2000: „Dokázal vždy přijít se zajímavými a provokativními tezemi. Pravda, nejméně polovina z nich se nikdy nenaplnila, ale bez jeho inspirace by byl český gramo průmysl velmi ochuzen. Svými posuny dramaturgie vydavatelství - od punku, oi! a metalu přes včasný obrat k popovému mainstreamu až po obchodní trháky typu recyklovaných Šmoulů - dokázal skvělou intuici a dar vizionářství a v devadesátých letech se stal jednou z nejdůležitějších postav českého zábavního průmyslu. Monitor-EMI, respektive EMI Czech provedl krizí gramotrhu na přelomu tisíciletí i érou odhmotnění hudby v druhé polovině nultých let. V říjnu 2013 se stal šéfem firmy Warner Music Czech Republic, kterou vede dodnes,
RADEK DIESTLER
Marcela Březinová: Hudební kořeny mám spojené s hanspaulským Houtyšem
https://dvojka.rozhlas.cz/host-zpevacka-marcela-brezinova-8330028
