Vítejte na webu české novovlnné kapely OK Band
kontakt:
OK VIDEO
_____________________________________________
AKTUÁLNĚ :
Hudební byznysmen
VLADIMÍR KOČANDRLE
"ČLOVĚK DOST MOŽNÁ HUDBU VE SKUTEČNOSTI
POSLOUCHÁ ČÍM DÁL MÉNĚ,
ALE HUDBĚ JE TRVALE A TÉMĚŘ VŠUDE VYSTAVOVÁN"
Vydařený návrat hudebních kazet), ale dnes už je zřejmé, že to je hlubší jev. Možná jakési step-by-step obecně přijímané měřítko kulturního, a tím i společenského statusu jednotlivce. Snad v tom jistou roli hra-je i romantika pokusu udržet si při sobě ty „staré dobré časy“, než nás všechny zotročili roboti z matrixu... nevím. Růst vinylů je paradox. Statisticky čím dál větší většině lidí je vcelku jedno, v jaké kvalitě muziku poslouchá, klidně to může být z chrochtajícího mobilního telefonu, ale zároveň roste jiná, byť menší skupina posluchačů se slabostí pro mimořádně kvalitní zvuk. Je na místě ocenit, jak pružně zareagovali výrobci poměrně dobrých, a přitom cenově zcela dostupných gramofonů! I oni mají svůj podíl na úspěchu vinylového comebacku. Jen si říkám, jestli u těchto audio romantiků nejde o poslední generaci lidí, kteří dokázali ještě přimět sami sebe poslouchat hudbu tradičním způsobem.
Proč myslíte?
Divám se, jak se proměňuje typos umělce. Nevím, jestli se mnou budete souhlasit, nebo ne, ale hudba přichází o některé pilíře, na nichž celá desetiletí stála. Vezměte si třeba takové ty globální rockové kapely. Ty, které obsáhly opravdu celý svět, jejichž fanoušci znali zpaměti jména všech členů. A hlavně ti členové byli skuteční a opravdu v té skupině na něco hráli. Podle mého poslední takovou kapelou byli Coldplay. A to svoji první desku vydali v roce 2000.
Potíž je v tom, že světový hudební byznys už od roku 2000 žádné takové kapele nedal vzniknout. Doba je prostě nějaká jiná. Lidé ztratili trpělivost. Všechno chtějí mít hotové šup šup. A právě tento starodávný typ umělců dnes udržuje v pohybu vinylový zázrak a vůbec jisté novodobě noblesní sběratelství. V roce 2000 bylo fanouškům Coldplay kolem dvaceti, dnes jim je tak pětačtyřicet, snad padesát a jsou v nejproduktivnějším věku, kdy mají relativně dost prostředků, aby realizovali svoje koníčky, uskutečňovali si sny z mládí.
Od své oblíbené kapely nekoupí jen obyčejné cédéčko, ale kompletní vinylovou kolekci nebo luxusní limitované edice, včetně nikdy nevydaných raritních nahrávek. To je případ střední a starší generace posluchačů - co ovšem ta nejmladší, která hudbu konzumuje výhradně digitálně?
V nejmladších posluchačů hraje hudba úplně jinou roli, než jsme dosud byli zvyklí. Nechci tady rozvíjet teorie o důvodech globální streamingové dominance hip hopu, bylo by to téma na samostatný rozhovor. Vývoj ale rozhodně nekončí u dnešního audio streamingu. Budoucnost už je zase kdesi dál v neurčitu. Snad to řekl někdo z čínského šoubyznysu, ale ta myšlenka mohla klidně vzniknout kdekoli. Velmi rychle se prý blíží doba, kdy v případě hudby pouhý zvukový záznam přestane být pro člověka atraktivní - do budoucna bude muset jakákoli hudba nabízet i vizuální vjem, případně bude součástí nějakého širšího multimediálního celku, snad křížence obohacené, tzv. pohlcující reality a gamingu. Snad to zní jako vzdušné hypotézy, ale dnes opravdu žijeme tak trochu v zemi, kde zítra znamená už včera. A nejen vizualizace, Všechno se stále zrychluje a zkracuje. Zaklínadlo dneška se jmenuje TikTok. Koneckonců i Google už připravil vlastní reakci na tuto čínskou sociální síť, která je zaměřená právě na vytváření a sdílení extrémně krátkých uživatelských videoklipů. Nezanedbatelná část velmi preferované současné hudební produkce jakoby ignoruje normální realitu, již jsme donedávna - ale snad ještě I teď - obývali. Genetická modifikace reality. Podivnými podzemními prostorami se to hemží hady a krokodýly, drsné ženy mučitelky předvádějí silácká gesta, sem tam nějaký tygřík nebo lvíček otevírá tlamu, kolem projede nějaký bourák ze 60. let... Video Own Ir zpěvačky Rico Nasty je zase plné deformovaných postav, ostrých hrotů reálně neexistujících předmětů, u nichž nemám tušení, co jsou zač a k čemu slouží, vše v jedovatých přepálených barvách. Má to vzbuzovat zvědavost? Co to má vlastně vzbuzovat? Možná se takhle ptám, protože je mi šedesát a už jsem na tohle starej. Nebo příliš mnoho let v bezpečí blahobytu vytváří u lidí takovéhle zvláštní potřeby.
Jak to coby ředitel gramofirmy řešíte?
V určitém věku nemůžete skutečně porozumět estetickým normám patnáctiletých a vůbec jejich světu. Důležitý je výběr dobrých spolupracovníků, kteří se v nových trendech dokáží orientovat. Díky letům zkušenosti můžete z dálky posuzovat relevanci jejich úsudků a působit jako arbitr. Tím se společnost posouvá v čase. Praštěné komerční výstřelky tu ale byly vždycky. Stačí si vzpomenout na půlku devadesátek a třeba na pochodujícího černého hromotluka v generálské uniformě Captain Jacka nebo elektronický megahit kapely E-rotic se všeříkajícím názvem Don't Have Sex Wírh Your Ex. Byly to takové veselé klauniády, jinak ale písničky s celkem konvenční stavbou. Když to trochu přeženu, nelišily se zas až tak moc třeba od Kabátů nebo Chinaski. Výrazný úvod, čitelný rytmus a včas nějaký lehce zapamatovatelný refrén. Textově více či méně vtipná epika. Dnes mi to často připadá jiné. Jako by se slepovaly k sobě různé úlomky, jež se vzápětí zase rozpadají. Zajímavé kombinace, ale postrádám v tom často nějaký tvar. A snad i snahu o něj. Snad proto tolik těch střihů a blikání.
Nadarmo se neříká, že módní trendy jsou doménou mladých. A vy jste v roce 1990, kdy jste zakládal hudební vydavatelství Monitor, měl čich na to, co si tehdejší generace žádá.
Myslím, že to byla šťastná souhra okolností. Měli jsme v rukou nahrávky z hudebních přehlídek, kde se objevila jména jako Tři sestry nebo Orlík. Můj kolega Josef Přib ty přehlídky zvučil. Trocha kliky a několik správných rozhodnutí - výsledkem bylo vydání desek, které měly mimořádný úspěch.
Co vás přimělo pustit se po sametové revoluci do podnikáni?
Deset let před rokem 1989 jsem vystřídal snad úplně všechny profese, které v hudební oblasti existuji. Od skladatele přes kapelníka po hudebního publicistu. Pokud se tehdy chtěl člověk dobrat u Supraphonu nebo u Pantonu vydání nahrávky, tak si toho musel sám umět hodně zařídit. Já jsem naštěstí brzy poznal zkušenějšího spolupracovníka, textaře a manažera Láďu Vostárka. Bylo mi dvacet, když jsem začínal s kapelou OK Band, pro kterou jsem psal s Láďovým přispěním hudbu a texty. Já byl vždycky alespoň částí své osobnosti poměrně praktický člověk, takže jsem od začátku chtěl, aby to, co dělárne, mělo nějaký reálný a měřitelný výsledek - chtěl jsem prostě hrát a vydávat desky. I když bylo třeba přizpůsobit se okolnostem, ale tak je tomu v každé době. Na straně jedné jste hudebník, textař a producent, na straně druhé vydavatel a obchodník, jenž z podstaty věci nechce prodělávat. Nicméně dokážete někdy upřednostnit umělecké zájmy před těmi ekonomickými?
V případě vydávání desek je pro mě důležitý ekonomický zdar - nikdy jsem se necítil jako čistý nadšenec, který investuje peníze, aniž ho zajímá, jestli je výsledek v černých, nebo červených číslech. Jako firma - ať už se jmenovala Monitor, EMI, nebo Warner - jsme ale často vydávali umělecky zajímavou tvorbu s omezeným komerčním potenciálem. O to větší výzva je dokázat i s takovou produkcí komerčně uspět. To je náš přistup dodnes. Děláme punk rock, gothic rock, radikální metal, řada archívních projektů napříč celým spektrem žánrů. To všechno můžeme pomoci udržet i v kontextu původní české tvorby, jen pokud to dokážeme zrealizovat s výsledkem nad nulou. Je to otázka udržitelného rozvoje kariér hudebníků, bohatství hudební scény i budoucnosti naších zaměstnanců. Nejeden z nich obětoval firmě několik desítek let života. Plánovaný obchodní prodělek je nonsens. Postrádá jakoukoli podnikatelskou logiku a vlastně i etiku. Když chci být chvilku v mínusu, můžu dát třeba příspěvek na nový oltář v kostele nebo něco podobného.
Vaše podnikatelské úspěchy jasně dokazuje například kapela Kabát - proč je v téhle zemi tak slavná právě tahle muzika?
Myslím, že úspěch Kabátu tkví ve skvěle zapamatovatelných riffech, jež se dokonale snoubí s texty Milana Špalka a vytvářejí přesně to, co lidi chtějí - českou kapelu, která je zkrátka „jejich“ parta správných chlapů, co sedívají na svět jako oni. A jsme v Česku, takže cynicky, bez jakéhokoli respektu k autoritám a se špetkou moralizování a sentimentu. Mám pro to termín „národní rocková skupina“ Něco takového najdeme v mnoha zemích, jen národní povahy se liší. Kabát je špička ledovce. V Česku je ale celá masa více či méně důležitých rockových kapel s dlouhou historií. Je to takové zvláštní, vlastně pozitivní dědictví normalizace - na jednu stranu jsme žili v určitě kulturní izolaci, na straně druhé tady nikdy nebyla ani vyloženě bída, ani žádný úplný kulturní teror. Tak mohla vzniknout specifická kultura pátků a sobot, kdy na každé druhé vesnici hrály rockové kapely na tancovačkách. Spojením záliby Čechů v jednoduchém bigbítu, u kterého se dá pít pivo, s absencí koncertů zahraničních skupin - právě to vytvořilo scénu, jež jakýmsi zázrakem přežívá i po víc než třiceti letech. Před časem jsem se byl podívat na koncert skupiny Harlej, jedné 2 tuzemských rockových špiček - bylo to v Horažďovicích. Ve Wikipedii jsem se dočetl, že město má 5441 obyvatel, široko daleko žádné gigantické střediskové obce, a přitom přišlo 850 platících diváků! To je přece naprosto fascinující jev, na němž mají zásluhu všechny ty velké, střední i malé bigbítové legendy. Měly by dostat nějaké kolektivní státní vyznamenání za udržení domácí kultury. Jsme ale v Česku. Takže by si ho možná nešly převzít anebo by si z něj dělaly srandu.
Společnost Monitor začala s deskami skupin Plexis, Orlík a Tři sestry a stála za úspěchem kapely Kabát - co vás potom zavedlo í k podpisu smlouvy s tehdy prakticky neznámou Lucií Bílou, na sólové dráze začínající Ilonou Csákovou a Bárou Basikovou či Ivetou Bartošovou, jež v devadesátých letech neprožívala zrovna své nejúspěšnější období?
V úplných začátcích stál náš úspěch na tom, že jsme velmi rychle zaplnili některé díry na trhu. To, co tu do té doby nebylo. Možná jsme byli ze všech nejrychlejší. Asi tak po roce nám začalo docházet, že takhle se dlouho přežít nedá. A tak jsme začali fušovat do pop-music. Jeden z našich prvních úspěchů v popové hudbě byla první deska Báry Basikové, dodnes jí říkáme Bílá Bára pro její sněhobílý obal. Pak došlo na pověstné setkání s Lucií Bílou. Respektive já se s ní setkal daleko dřív, když jsem jí nabízel v 80. letech místo zpěvačky v OK Bandu, ale ona nechtěla. Podruhé jsme se viděli někdy v roce 1991, když s Lucii Ondřej Soukup natočil Reguiem pro panenku - přišla tehdy s Ondřejem v pruhovaných černobílých kalhotách a křiváku a chřestilo na ni několik kilo náramků a řetězů. Pokud si vzpomínám, tak tašku s veškerým majetkem měla v úschovně na hlavním nádraží, protože se ráno snad s někým rozešla či co. Krátce se i zvažovalo, jestli by u nás ve firmě nemohla přechodně bydlet na půdě. Vypadá to jako scéna z nějakého filmu, že? K ubytování nakonec nedošlo, ale ke spolupráci ano a já dodnes její album Missariel z roku 1992 považují za jednu z klíčových popových desek, jaké v naší zemi kdy vyšly. To byly ty divoké devadesátky.
Jak došlo ke comebacku Ivety Bartošové?
Ještě ze zlaté éry OK Bandu v polovině 80. let jsme se znali s Karlem Svobodou; napsali jsme spolu mimo jiné píseň Pár slov a dost, ve své době poměrně známý hit. V půlce devadesátých let jsme se domluvili na vydání jeho muzikálu Dracula. A z toho se nakonec vyklubal nejúspěšnější český muzikál všech dob. Divadelní prostředí je jiné než celkem přehledný svět popu - divadlo je labyrint plný intrik, pomluv a úskoků. A do nich zabředla také Iveta. Karel Svoboda chtěl, aby Iveta do Draculy v době vrcholu jeho slávy nastoupila jako nové lákadlo, Ladislav Štaidl, Ivetin partner a Karlův soused, si to nepřál; nakonec si ale Iveta prosadila svou a obratem byla zpátky megahvězdou. Tam někde byl začátek Ivetina rozchodu s Láďou, protože on si v té době vlastně vůbec nepřál, aby Iveta jako matka od syna nějak moc zpívala. Láďa ale byl formát a v každé situací se nakonec dokázal zorientovat a najít správné řešení. Z jeho iniciativy tehdy přišla řeč na to, zda není škoda, že Ivetina popová kariéra v posledních letech stagnuje. A vznikla myšlenka udělat z Ivety princeznu ze zámku a natočit snad až příliš romantickou desku.
Vzniklo album Ve jménu lásky, které dodnes představuje pravděpodobně největší comeback v dějinách naší pop-music. A vlastně i tak trochu můj malý comeback, protože já se po letech vrátil k psaní normálních textů pro zpívající lidi. Po roce 1990 jsem totiž textoval jen pro Šmouly. Fanánek všechno nestihal! No, a protože já měl v hlavě kompletní šmoulí kodex, tedy co ty modré postavičky smějí a nesmějí, což majitelé autorských práv přísně kontrolovali, tak jsem těmi pravidly naplnil jednotlivé texty a ono to fungovalo.
Za svůj profesní život jste objevil řadu pozdějších hvězd - stalo se vám někdy naopak, že jste odmítl někoho, kdo později výrazné uspěl?
Traduje se, že jsem odmítl skupinu Lunetic, protože mi její pozdější hit Máma přišel naprosto příšerný. Netvrdím, že to tak nebylo, jen už si to nepamatuji. Naopak si vybavuji, že kolem nás svého času prolétli Chinaski, Netušil jsem, co to je - slyšel jsem jen pár taktů a mávl nad tím rukou. I takové věcí se stávají, ale to je dobře. Pokud by se totiž nestávaly, tak člověka nic nebude nutit na sobě pracovat a napříště se nad každým svým rozhodnutím důkladněji zamyslet. Z problémů a chyb se člověk učí. Vlastně jenom z nich. Zdar a úspěch totiž kromě velice krátkého pocitu uspokojení mnoho nepřinášejí - naučí člověka akorát zlenivět a zpychnout!
Ještě než Vladimír Kočandrle promluvil do české populární hudby jako hudebník, hybatel a posléze „vší hudby ředitel“, představil se jako autor anglických textů na vývozní verze alb skupin Katapult (2006), Citron (Tropic of Cancer) a Elán (Kamikadze Lover). Od podzimu 1981 hrál v novovlnné skupině OK Band. Zároveň býval považován za jakéhosi mluvčího nastupující novovlnné garnitury (vizte článek Nová vlna no starém beránku v časopise Sekce mladé hudby Kruh, č. 7).
Nemenší proslulost získal jeho text otištěný v časopisu Tribuna v době kampaně proti české nové vlně, v němž se (slovy knihy V. Lindaura a O. Konráda Bigbít) „novovlnný jeliman nekolegiálně distancoval od „výstřelků“ ostatních kapel“. On sám k tomu řekl ve sborníku o české nové vlně Excentrici v přízemí. „Já dělám vždycky, co chci, musím občas udělat, co nechci, ale to už není v rámci kapely.“ Zde je citován i příznačný výrok z časopisu Melodie, do níž v takzvané kratochvílovské, tj. tvrdě znormalizované, éře občas psal: „Úplně nejradši mám Machiaveliiho.“
Po třech řadových albech a sérií singlů OK Band v roce 1990 vyšuměl (znovu se načas obnovil v roce 2000). Doba ovšem nabízela nové výzvy. Na začátku roku 1990 se připojil ke spoluhráči z OK Bandu Josefu Přiboví. jejích vydavatelství Monitor Records (od začátku roku 1994 jako joint venture s firmou EMI) změnilo z gruntu českou zábavnou hudbu.
Jeho vliv na český gramo průmysl 90. let s lehkou nadsázkou charakterizuje Josef Vlček v časopise Rock © Pop 12/2000: „Dokázal vždy přijít se zajímavými a provokativními tezemi. Pravda, nejméně polovina z nich se nikdy nenaplnila, ale bez jeho inspirace by byl český gramo průmysl velmi ochuzen. Svými posuny dramaturgie vydavatelství - od punku, oi! a metalu přes včasný obrat k popovému mainstreamu až po obchodní trháky typu recyklovaných Šmoulů - dokázal skvělou intuici a dar vizionářství a v devadesátých letech se stal jednou z nejdůležitějších postav českého zábavního průmyslu. Monitor-EMI, respektive EMI Czech provedl krizí gramotrhu na přelomu tisíciletí i érou odhmotnění hudby v druhé polovině nultých let. V říjnu 2013 se stal šéfem firmy Warner Music Czech Republic, kterou vede dodnes,
RADEK DIESTLER
Marcela Březinová: Hudební kořeny mám spojené s hanspaulským Houtyšem
https://dvojka.rozhlas.cz/host-zpevacka-marcela-brezinova-8330028
Supraphon nově nabízí alba z 80. let ke stažení v MP3 i ve špičkovém formátu Hi-Res.
https://www.supraphonline.cz/album/570106-stala-se-nejaka-chyba/hi-res
V osmdesátých letech zakládal skupinu OK Band, na počátku devadesátých hudební vydavatelství Monitor, které objevilo třeba Daniela Landu, Tři sestry i Lucii Bílou. Dnes stojí Vladimír Kočandrle v čele české pobočky Warner Music. V první části rozsáhlého rozhovoru s námi hovořil nejen o minulosti a současnosti hudebního průmyslu, ale také o tom, proč ho fascinuje církevní hudba i totální propadáky poslední fáze tvorby rakouského zpěváka Falca.
V osmdesátých letech jste zakládal skupinu OK Band. Měli to tehdy hudebníci těžší?
Já se domnívám, že všechna časová porovnání jsou hrozně obtížná, protože z dnešního pohledu půjde jen o vaši konstrukci minulého okamžiku, kdy z toho, co víte teď a jaké máte teď názory, si zkonstruujete nějakou domnělou minulost, která s tou skutečnou minulostí nemá nic společného.
A kdybyste se přesto měl o to porovnání pokusit?
Myslím si, že svým způsobem to tenkrát měli hudebníci jednodušší. Měli to jednodušší proto, že o hudbu byl autentický zájem. Lidé chtěli muziku skutečně poslouchat, což se teď pomalu vytrácí. Na druhé straně mají nyní hudebníci větší možnosti volby prostředků, což ale neznamená, že toho víc vytvoří.
Když bychom tuto otázku nasměrovali do oblasti médií a marketingu, tak nároky na umělce byly v té době výrazně menší. Myslíte si, že byl prostor více se věnovat muzice, když nebyly ty věci okolo, které jsou dnes asi nezbytné.
Hudba, její prezentace a její přijímání vypadala úplně jinak. I z hlediska firem. Ale nebyla to ani tak otázka politického systému. Protože v Německu to fungovalo velice obdobně jako u nás, akorát že tam nebyly textové komise a podobně, ale ten mechanismus byl více méně podobný. Firma, referenti, jejich známí, všelijaké kamarádčafty a melouchy a tak. Tenkrát vše směřovalo k vydání alb. Vyrobili jste nějakou desku, na ni jste pořídili nějaké fotky, pak se udělala reklama v médiích, která existovala, a nějak to dopadlo. A vzhledem k tomu, že lidé měli o hudbu fakt zájem, tak na to prostě buď zareagovali, nebo nezareagovali. Měli jste poměrně rychle odpověď. A to promo nebylo tak ubíjející, že by vyžadovalo od umělců, že musí na denní bázi dávat nějaké informace, což je samozřejmě obtížné.
Jak na sebe tehdy kromě alb kapela upozorňovala?
Tehdy byly k dispozici nějaké ty klasické prostředky, rádia s živými redaktory, TV i velké zábavné televizní pořady, které teď skoro nejsou. Těch byla celá řada. Celkem běžně, pokud nebyla nějaká skupina zakázaná, což bych také tak úplně nedémonizoval, protože skupin hrála tehdy spousta celkem normálně, tak se octla někde v tom rádiu nebo dokonce v televizi, kde ji vidělo mnoho lidí, protože na tyto pořady skutečně koukaly velké počty diváků.
Dneska přehlednější a čitelnější cesta platí jen pro některé žánry. Když si vezmeme třeba urban a obzvlášť potom hip hop, tak tam je zvykem, že se to nabaluje, že interpreti často vzájemně spolupracují, a to i když se objeví někdo nový, a nějakým způsobem to funguje jako takový samohyb. Vytváří se tak nástroj, který automaticky dává příležitost nějakému nově příchozímu umělci. V novém popu to není zdaleka tak jednoduché, tam se někdy dostáváte do situace, že nemáte vůbec žádný nástroj. Že by každý hostoval s každým a nějak se to tak motalo dokola, to tam není. Máte rádia, která jsou vedena jen tím, aby to lidi nevypli. Když něco nevyleze z calloutu, tak to prostě nezahraje nikdo a tím jste vyřízení. Skončili jste, protože nic jiného neexistuje. Jsou to takové vlny a teď jsme zrovna ve fázi, kdy domácí hudba neleze z calloutů zrovna skvěle. A kdysi? Tak dobře, museli jste ukecat nějakého dramaturga nějakého televizního pořadu nebo rozhlasu, ale pořád byl nějaký manévrovací prostor.
Na druhou stranu dnes mají sociální sítě takovou sílu, že by mohly částečně nahradit ta rádia. Nebo ne?
Jasně. Je to akcelerátor, ale zároveň je to neuvěřitelně devalvující prostředek. Takže se dá těžko předpovědět, jestli je to více negativní nebo více pozitivní. Je to i vyčerpávající, protože když je potřeba stále šířit tolik informací, tak se interpret velmi rychle takříkajíc spotřebuje.
Pojďme ještě na chvíli do té historie. Vy jste s OK Bandem vydávali první CD u Supraphonu. Co vás pak vedlo v roce 1990 k založení Monitoru?
Upřímně řečeno, začalo to tím, že ještě před změnou režimu byly různé hudební přehlídky, které zpravidla pořádali nějací progresivní svazáci. V té době už se dalo v podstatě hrát kdeco. Někdy od roku 1988. No a tam se objevil Orlík a v něm Daniel Landa, Tři sestry a další. Na začátku roku 1990, když už existovaly i nahrávky toto období odrážející, tak úvahy o firmě získaly konkrétnější formu. Úplně se to zkonkretizovalo tím, že si můj tehdejší kolega Josef Přib, který firmu fyzicky založil, půjčil od slovenského zpěváka vyššího populáru Karola Konárika milion korun a byl tak odvážný, že to dal na naše první dva tituly. Ty se nějakým způsobem prodaly a díky jeho finanční odvaze se to vlastně celé rozběhlo.
S jakými tituly jste začínali?
První byla Rebelie, na které se objevil mj. Orlík, Tři sestry i Plexis. Byla to prostě taková slátanina všeho možného rebelantského. Že se tam mohl octnou Oi i punk rock vedle sebe. Vycházelo to celé z akce, kde se hrálo a kam přišli jak skinheadi, tak pankáči, samozřejmě si hrozně rozbili huby, bylo to celé takové neutříděné. Ale vzešla z toho řada umělců, kteří se ukázali pro scénu významní.
Měli jsme pocit, že vznikne i nějaký nový pop. A to se v tom okamžiku na počátku ukázalo jako úplná blbost. Měli jsme to druhé album – Nové horizonty – a z něj po čase většina umělců úplně zmizela. Ukázalo se, že pop je spíš kontinuální a nějaké politické změny jsou v něm celkem lhostejné.
Jaká jste měli prvotní očekávání? Když jste si řekli, tak a teď si založíme Monitor, co jste od toho čekali?
My jsme neměli vůbec čas o tom přemýšlet. Ale první Orlík, první Tři sestry a první Plexis byly tak úspěšné nahrávky, že jsme pak už chtěli jen vydávat. Chtěli jsme toho hodně objevit a vydělat hodně peněz.
Jak to na počátku vypadalo třeba technicky?
Dělali jsme si úplně všechno sami. Od natočení po rozvoz desek. Měl jsem v té době favorita, jednou jsem v něm vezl 2 200 vinylů. Měl jsem čtyři řady vinylů takhle mezi nohama a pedály. A když jsem prudce zabrzdil na semaforech někde ve Vrchlabí, tak mi jedna krabice s těmi vinyly zajela pod ty pedály. Nebo třeba při levotočivé zatáčce jsem musel držet pravou rukou tu obří hromadu vinylů vedle mě, protože jinak by na mě začaly všechny padat..
To vypadá jako docela velká zábava…
Bylo to zábavné. A když si vezmete, že jste takhle museli rozvést asi 130 tisíc nosičů prvního Orlíku a 80 tisíc prvních Tří sester, z čehož většina byly vinyly, a měli jsme na to dva favority…
Začátky byly tedy jen ve dvou lidech?
Dělali jsme to asi čtyři. Někdo nám to ještě pomohl naložit, něco označit, večer přebrat dodávky a tak.
Takže jste zpočátku úřadovali ve favoritech?
Pracovali jsme v takové místnosti, která byla skutečně dost malá. Původně to byla snad kočárkárna a ještě tam někdo parkoval motocykl Babetta. Mělo to jen jedno okno metr osmdesát ve vzduchu a končilo to takovou zástěnou a za ní byl neuvěřitelný bordel. Nikdo si za ní nikdy netroufl vlézt, protože tam měl tatínek kolegy něco naházené.
Kdybychom se tedy podívali na ty úplné začátky. Nějaké milníky v historii. Kdy jste si poprvé řekli, že to bude fungovat?
Bylo to tak tři dny po vydání Rebelie, která vyšla 25. dubna, takže asi tak 28. dubna.
A kdybyste měl upozornit na nějaké milníky v historii Monitoru?
My jsme toho poměrně dost objevili. Důležitý byl rozhodně ten úplný začátek, kdy se toho odehrálo hodně, protože v roce 1990 vyšly nejen první Tři sestry, ale vlastně i Orlík, který se pak přetransformoval v podstatně hudebně zajímavější kariéru Dana Landy. Ale my jsme třeba objevili v průběhu toho roku i Kabát. On sice vydal nějaký úplně nevýznamný singl už v roce 1989 u Supraphonu, ale uspěl, až když jsme vydali jejich pověstnou skladbu Má ji motorovou na metalové kompilaci Ultrametal před Vánoci 1990. Tam stál po boku Kabátu třeba také Debustrol nebo dnes už globální ikona radikálního black metalu Master’s Hammer.
Dalším důležitým momentem bylo, když jsme začali dělat pop. Zejména když jsme potom přišli s Kryštofem. Bylo to, když jsem ještě jezdil do ostravského televizního studia vyřizovat promo. Tam dělal Richard Krajčo moderátora a jeho kolega mi strčil nějakou kazetu, kde byla i písnička Lolita.
Tím kolegou byl Aleš Juchelka (pozn.: dnešní poslanec za hnutí ANO)?
Jo, to byl on.
A Lucie Bílá?
Lucie Bílá, to je pravda, s tou jsme začali dělat na začátku devadesátých let. Přivedl ji Ondřej Soukup s tím, že ji někdo vyhodil z bytu a že má tašku se svým majetkem v úschovně na Hlavním nádraží. Objevila se i myšlenka, že by se mohla přechodně ubytovat u nás na půdě. V roce 1991 jsme vydali Requiem pro panenku a po ní pak následovalo pět legendárních alb tvůrčího tria Soukup-Bílá-Osvaldová. Vidíte to, to bych úplně zapomněl, a to je sakra podstatný milník. Pak byly takové dva magické roky, 1997 a 1998, kdy tady trh kulminoval. To jsme uspěli v takových těch úplně prvoplánových popových věcech. Udělali jsme velký comeback Ivety Bartošové se Třemi oříšky, dělníci si vylepovali Ilonu Csákovou do skříněk, když byla opravdu tak populární, že centrem Bratislavy musela procházet s ochrankou. A úplně všechno válcovali modří mužíčci – Šmoulové. Pak to šlo celé dolů. Od roku 1999 hudební trh přes deset let padá.
Vy říkáte, že jste objevil Kabát, objevil Kryštof. Jak dochází k takovému objevení?
Musíte to prostě poznat (smích). To je jednoduchý. Musíte poznat, do kterého interpreta investovat čas, energii i peníze. A jak. Třeba i poloagro image Kabátů jsme vymysleli my. U první desky jsme je museli přemluvit, aby si stoupli k hnoji, kousek od nich zaparkovali traktor. Oni jsou chytří, úplně organicky to přejali a udělali z toho svůj trademark, který třeba v písničce Pohoda o mnoho let později vypadá úplně přirozeně a přitom je to pořád to samé. Milan Špalek je mimořádně inteligentní a pochopil, že to funguje.
V těch začátcích to bylo tak, že lidé chodili za vámi, nebo jste aktivně hledali?
To bylo různé. Třeba Kabát mi pustil úplně mimoděk člověk, který prvotně nabízel skupinu Motorband. Pak jen tak na okraj řekl, že tam má ještě něco a že až bude fungovat ten Motorband, tak se když tak na to mrkneme taky, a to byl zrovna Kabát.
Čili byla to hodně vaše intuice? Nebo kdo do toho ještě mluvil?
Nikdo, v té době tam už nikdo jiný nebyl.
Vy jste mluvil o předrevolučních hudebních soutěžích. Takové talentové soutěže tady máme i teď, i když samozřejmě vypadají úplně jinak než ty dřívější. Jaký na ně máte názor?
Je otázka, jak se na to podívat. Hlavním cílem těchto televizních projektů není podpora hudebního průmyslu. Jejich hlavním cílem je vyrobit nějaký program, na který prodají reklamu. Ti lidé, kteří z takové soutěže vzejdou, pro TV nejsou dlouhodobě až tak zajímaví, protože co by taková televize s nějakou haldou nových zpěváků dělala. Chtějí je jen – zcela přirozeně – co nejvíce zužitkovat jako jakýkoliv jiný materiál. Výměnou jim dají onu šanci. Pravda je, že pro image televize i té soutěže je dobré, když vyhraje někdo, kdo ihned po soutěži nezmizí. A to se dělo u Superstar v prvních ročnících a děje se to i teď u těch posledních. Poslední dvě vítězky jsou zpěvačky, které mají nějakou autentickou váhu a už se oddělily od nálepky Superstar.
Ale je nutno říci, že Superstar je výjimka. Koneckonců ten formát původně vytvořil Simon Fuller, manažer Spice Girls, takže to celé má nějaký hudební smysl. Pak jsou jiné jako třeba španělský model Tvoje tvář má známý hlas. A to jsou bohužel soutěže, které umělce spíš znehodnocují, protože tam ze sebe dělají kašpary. A většinou to pro lidi nemá žádné další pokračování. Je to prostě zábavný televizní program, kde se lidi koukají, že tam někdo známý vypadá legračně. Možná pak umělci prodají po nějakou dobu víc svých vystoupení na vipkách.
Do Tvoje tvář má známý hlas ale chodí už lidé, kteří jsou nějakým způsobem známí. Leckdy i ti, u kterých si člověk říká, že to nemají úplně zapotřebí.
To je asi jako kdybychom se podivovali nad tím, když si velmi etablovaní a velmi bohatí umělci nechají platit za to, že propagují neuvěřitelné šmejdy, kterých by se jinak v životě nedotkli. Třeba bych chtěl vidět George Clooneyho, jak pije Nespresso. A vůbec nic jiného. (smích)
A vy ty soutěže jako vydavatelství sledujete? Vydává u vás Tereza Mašková, vítězka poslední řady…
Předchozí vítězka Emma Drobná taky. My jsme se k tomu vždy dostali takovým zvláštním hnutím osudu. Nikdy jsme na to neměli globální smlouvu, vždycky jsme se k tomu nějak propracovali. Situace se změnila tím, že byly naše výsledky objektivně dobré. Tak jsme udělali přímou dohodu s majitelem formátu a teď máme kromě právě probíhajícího kola opci také na další řadu, pokud nějaká bude. Snažíme se ten formát nějakým způsobem rozvíjet. Už to není jen o vydávání alb vítězi, ale výkony ze soutěží jsou ihned k mání na Spotify a na Youradio. Zapojujeme i Youtube. Pracujeme s tím mnohem kontinuálněji, dělají se doprovodné propagační programy. Snažíme se dát dohromady média, která se nějakým způsobem zajímají o pop music
Čili tohle je zaštítěno vámi?
Je to naše iniciativa přijatá majitelem formátu velmi pozitivně. Ty soutěže jsou důležité i proto, že je momentálně v rádiích už zmíněný problém s akceptací domácí popmusic. Potřebujete do toho, že se objeví nějaký nový interpret, získat někoho, kdo má i nějaký jiný, vlastní zájem na jeho zdaru. A tak je v tom zaangažovaná Evropa 2, která je, ať se to někomu líbí nebo ne, zdaleka nejsilnějším rádiem orientovaným na novou hudbu.
V čem si myslíte, že nyní spočívá hlavní role hudebního vydavatelství?
Já si myslím, že se ta role drasticky nemění. V čem ten význam spočívá, vidíte nejlíp na tom, co se stane, když toto pomine. Protože cyklicky někteří umělci získávají pocit, že vůbec nikoho nepotřebují. Není to jen teď, bylo to i několikrát v minulosti. Když jela naplno CD, tak to vypadalo jednoduše, dojedu do Bontonlandu, tam mi za to utrhnou ruce, protože jsem šíleně populární, a pak přes e-shop to tam někam rozešlu a je to vyřízený. No a promo se dělá samo, protože jsem slavný.
Teď samozřejmě hrozně zjednodušuji, ale ono se pak ukáže, že z toho vidíte jen taková ta obrysová světýlk